Rekonstrukce

Lynchárna až to není pěkné. Kdo chce opisovat od mistra musí být aspon trochu zdatný a umět dílo podat aspon trochu jinak než jako čistou vykrádačku stylu převedenou na téma píšu knihu o své ženě, jejím milenci a nevěře, která se vlastně nikdy nestala. Nevím jaké v tomto filmu vidět umění. Točit film, nastavit dějové linie, které se snad i natáčejí zvlášt a pak to celé prostříhat a zpřeházet aby se dostal pořádný magický efekt. Wau.... (05.01.2006)

Když si před půlstoletím režiséři opravdu už nevěděli rady s dalším filmem, natočili takový, který znázornil proces jeho vzniku: tedy jeho příběh nahradili příběhem vlastním… Ty nové tuto bezradnost, neschopnost vyprávět silný příběh, nahrazují alibisticky úkrokem ke hře se strukturou, s víceznačností apod. Nežli se konečně Rekonstrukce zauzlila a začala cosi souvisle vyprávět, připadala mi jen jako školní cvičení, tu kamerové, tu herecké... Jakmile se ale – asi po půlhodině – začalo něco dít, a z víceznačných scén, z nichž si jistě každý může složit rekonstrukci svou, se začalo rodit opravdové drama. Snad by krátkometrážní formát lépe naplnil celou tu snahu, která ovšem jistě nebyla marná, když sklidila nějaké ty medaile. PS: Je naivní si myslet, že variantnost scén, hra se hrou, hra s předstíráním a divadelností a desítky jiných podobných rétorických figur podmiňují vznik významově či vypravěčsky otevřeného díla. Každé umělecké, tedy i filmové, dílo je takové ze své podstaty; a záleží jen na schopnosti diváka, střídat perspektivy – svým vlastním vnímáním, otevírat náznaky, převracet nabízené smysly. Rekonstrukce je v tomto smyslu laciná; ale nepopírám, že i tak může přitáhnout. (05.01.2018)

„Je to začátek nebo konec? Co vlastně chceme zjistit? Je to začátek a konec zároveň. Láska a rozchod. Vím, neměl bych o tom tak mluvit, ale ostatně...nezapomeňte, celé je to jen film, jen konstrukce. Ale i tak to bolí.“ Christoffer Boe mě před časem nadchnul Složkou 64, ale z té tu zůstal jen hlavní představitel, žánrově je film úplně někde jinde. Dopředu jsem čekal nějaký „mindfuck“, lynchovinu, ze které nebudu moc moudrý. Což se i z větší části vyplnilo, jen mi to divákovo tápání vadilo chvílemi více, jindy zase méně. To díky hypnotické atmosféře, pár zajímavým myšlenkám a emocím, které ve mně film vyvolal. A úvod spolu s dovětkem mají pravdu, protože…i tak to bolí. Víc, než mé tápání mě asi zklamala nerozhodnost hlavního hrdiny, který tím u mě docela dost klesnul. Zajímavý, ale docela náročný, méně přístupný snímek, kterému dám lepší 3*. „Co by tě udělalo opravdu šťastným?“ - „Opravdu šťastným?“ - „Jo, přesně tak.“ - „Nevím, ale kdybych to věděl, tak bych to udělal.“ - „I kdybys měl všechno ztratit?“ - „Ano, i kdybych měl všechno ztratit.“ (03.06.2023)

Aj keď podobné projekty figurujú v dejinách kinematografie pod zvučnejšími menami, nedá sa odobrať fakt, že konkrétne tento pojednáva o citovom martýrstve, až masochizme, ktorý hraničí s neskutočným a vymysleným svetom a to v dosť špecifickom a emotívne korenistom štýle. Začiatok sa ospravedlňuje, že sa jedná o vykonštruovanosť , fabulu, fikciu - tá však v realite naberá dosť zvučný apel a stavia hrdinov tohto príbehu za hranice chápania. Chápanie ich samotných a ocitnutie sa v situáciách necháva diváka premýšľať. Tam kde spí minulosť , borí hrádze prítomnosť a tam, kde je horizont budúcnosti, stojí v závese strach a neistota. Tie sú spúšťačom tohto artovo ladeného dogmatického filmu. Viera existuje , no nemusí ísť vždy iba o vieru ideálov a tu sa naskytá príležitosť pre odvrátenú tvár nášho chcenia. (05.11.2013)

Presne, ako ten chlapík s tou cigou na začiatku filmu, ked' sa s ňou hrá a kúzli, miesto toho, aby si ju jednoducho strčil do papule a vyhulil, tak i tento film sa zasiera zbytočnými hovadinami okolo! V druhej polovici to bolo aj zaujímavé, ked' tam pobehoval a nikto nevedel, kto je a ani on nevedel kde je... Taká lynchovina! Potom sa mi to tam už miešalo a z toho ich neustáleho stretávania sa, obchádzania sa atd'... atd'... som ich už chcel všetkých akurát tak nakopať do riti! (01.03.2012)