Nesmrtelná Callasová

Slavná jména, velkolepé scény, pěkná hudba, velké haló. Nakonec je z toho docela nijaký dojem. Já jsem se spíše docela nudila. Přišlo mi to jako občas celkem vtipný a ironický film o protivné slavné zahořklé lady a jejím cynickým teplým agentem. Přišlo mi to nějak mimo, a asi jsem to dost dobře nepochopila nebo co, nějaké to vyšší poslání tohoto snímku, protože jsem z toho měla jen takový pocit jako když marťan přistane v LA. Chápu že chtěl Zeffirelli udělat nějaký velký film o jeho velké hvězdě, ale nějak se to všechno vymklo kontrole. Film neměl ani řádný příběh, ani myšlenku, ani atmosféru, postavy nebyli ani kladné, ani záporné tudíž ani sympatické nebo nesympatické. Všechno se to plácalo stále v tom jednom, a kdyby nebylo Ironse a jeho neskutečně poutavého hlasu, asi bych to ani nedokoukala. Snažím se to akceptovat jako dokument o velké operní divě, ale veškeré ty chytré věty co zazněli, se mě nijak nedotkli ani na duši, ani na těle. Jenom další velký malý film. (17.04.2012)

Nevšední dílo umělecké fikce přerůstá Zeffirellimu pod rukama z holdu mrtvé přítelkyni a obdivované velké umělkyni v obecnější zamyšlení nad mezemi etiky a tvořivosti v umění vůbec. Problém původnosti, imperativ autenticity, láskyplné okovy mravnosti. Aniž konkrétně pojmenoval cokoliv ze soukromí posledních dnů a měsíců umělčina života, otázka, kterou přesto na pozadí virtuálního úspěchu pokládá - děj se odehrává v době těsně předpočítačové, jež jižjiž dohlíží na první videa - je neméně palčivá. Zřejmě přitom zachytil jádro Callasové trýznivých úvah a výčitek svědomí z dobrovolně zmařeného zenitu jedinečné umělecké dráhy velké Řekyně. Fanny Ardantová tu své i tak výsostné herecké umění posouvá do ještě vyšších poloh; v mnoha ohledech se opravdu přepodstatňuje do podoby své velké předlohy a Mefisto Jeremyho Ironse, jemuž jde nepředstíraně i o zisk, i o skutečnou pomoc, není vůbec ďábelský natož pekelný. Zásadová mravnost sice nakonec vítězí, ale je to vítězství, z něhož slyšíme steny skutečné lítosti nad výraznou kvalitou, která má ke skutečnému podvodu nesporně velmi daleko. Mistrovsky natočené scény filmu ve filmu navíc přibližují a obnažují vnitřní svět klasické hudby, který většině současné populace zůstává vzdálen. Hold, který do sebe pojal tolik špičkových výkonů a vrcholné umělecké invence, je vším možným, jen ne jednorozměrovým stopováním mikrokosmu zhrzené divy. Je skutečným zamyšlením nad vznešeným všelidským ideálem, je projevem úcty lidskému géniu vůbec. Přesvědčuje nás tak, že osobnost i odkaz Callasové nejsou prázdnými množinami, ale nadčasovým činitelem, jehož se vyplatí přinejmenším poznat a znát. (18.02.2011)

Franco Zeffirelli miloval Callasovou. Režíroval její Normu, La traviatu i Toscu. Takže bychom neměli mít etický problém s jeho pohledem na životopis, který jí věnoval. Jeho příběh je metaforou o umělcově upřímnosti. Setkáváme se s pěvkyní v závěru jejího života nad projektem, díky kterému vyvstává množství otázek. Není to dokonalé dílo, ale zajímavý příspěvek k pohledu na hodnotu uměleckého výkonu, operu v televizi, ze záznamu atd. Inspirativní. (14.02.2023)

Je fajn, že tvůrci se protentokrát vyhnuli obvyklé šabloně zpracovat narození, traumata přetavená ve vítězství, vzlet, pád, případně znovuvzkříšení. Tentokrát nám předestřeli Callasovou už padlou, umělkyni, která přišla o svůj umělecký nástroj – hlas, a přestože je jí jen kolem padesáti let, tak nežije, jen živoří. Ve vzpomínkách na dosti jednostrannou lásku, bez přátel, ve věčném smutku. Svým způsobem je Callasová v pekle. Krátký nádech v podobě nadšeného manažera, který se snaží přesvědčit neskutečně vrtošivou hvězdu k nějaké aktivitě a práci, je opravdu jen kratinký. Callasová je zde nesnesitelná osoba, na druhou stranu se dá i pochopit. Osoba manažera a jeho nezištné rozhodnutí byly dost neuvěřitelné. Snímek neohromí ani neurazí. SHRNUTÍ: Když je dozpíváno. A místo árií je síla už jen na posmutnělé popěvky. (15.09.2021)

Filmu nemohu mnoho formálně vytknout, ale musím se přiznat, že jsem od Zeffirelliho čekal více. Jakoby ho jeho obdiv k zemřelé divě svazoval a dělal její postavu strnulou v jakémsi patetickém postoji. Přitom Fanny Ardant i Jeremy Irons hráli na plno. Prostě operní hvězda, která je ochromena obdivem k svému bývalému uměleckému já a sebelítostí, že to všechno netrvalo věčně, mi nepřipadá jako dost silné. Nepochobuji, že Callasová byla zcela pohlcena sama sebou a ztráta hlasu byla jejím koncem a tragédií jako člověka, ale prostě jsem měl chuť vidět, jak k ní někdo přijde, zatřese jí rameny a řekne - prober se, svět se netočí jen kolem tebe, dělej něco a nelituj se, můžeš být užitečná. No nic. Přesto film hodnotím dost vysoko, protože popisuje prostředí, které mám rád a popisuje ho dobře. (02.09.2006)