Nesmrtelná Callasová

Franco Zeffirelli miloval Callasovou. Režíroval její Normu, La traviatu i Toscu. Takže bychom neměli mít etický problém s jeho pohledem na životopis, který jí věnoval. Jeho příběh je metaforou o umělcově upřímnosti. Setkáváme se s pěvkyní v závěru jejího života nad projektem, díky kterému vyvstává množství otázek. Není to dokonalé dílo, ale zajímavý příspěvek k pohledu na hodnotu uměleckého výkonu, operu v televizi, ze záznamu atd. Inspirativní. (14.02.2023)

Každý film s Fanny Ardant je pro mě krásná podíváná, protože ona je krásná. Byla ve 30 letech a je i dnes. Krásný byl i tento příběh dvou zpřízněných duší, bylo dojemné sledovat, co dokáže víra v duši a kvality člověka. Přesně jako když po týdnu zalijete květinu a ona vám znovu doslova ožije. Úmyslně neříkám "zkrásní", protože krásná je pořád, i uvadlá. Ona jen čeká na toho, kdo jí znovu dodá vše co potřebuje k tomu, aby se mohla znovu předvést v celé své kráse a síle. A taková nádherná květina, která se dočkala, byla Marie Callas. (07.03.2008)

Filmu nemohu mnoho formálně vytknout, ale musím se přiznat, že jsem od Zeffirelliho čekal více. Jakoby ho jeho obdiv k zemřelé divě svazoval a dělal její postavu strnulou v jakémsi patetickém postoji. Přitom Fanny Ardant i Jeremy Irons hráli na plno. Prostě operní hvězda, která je ochromena obdivem k svému bývalému uměleckému já a sebelítostí, že to všechno netrvalo věčně, mi nepřipadá jako dost silné. Nepochobuji, že Callasová byla zcela pohlcena sama sebou a ztráta hlasu byla jejím koncem a tragédií jako člověka, ale prostě jsem měl chuť vidět, jak k ní někdo přijde, zatřese jí rameny a řekne - prober se, svět se netočí jen kolem tebe, dělej něco a nelituj se, můžeš být užitečná. No nic. Přesto film hodnotím dost vysoko, protože popisuje prostředí, které mám rád a popisuje ho dobře. (02.09.2006)

Jeden z filmů stavějící na cobykdyby. Jedná se sledování utržku, ze života operní pěvkyně , který se možná asi ani nestal. Vzhledem k tomu, že má jít o urývek ze života, čili scénář psal sám život , nejde uplatnit žádná měřítka pro jakýkoli žánr a tím pádem nelze toto chválit ani pranýřovat. Myslím,že film, se velmi dobře zhostil ukolu , přiblížit reálný život této pěvkyně i mimo bulvární štvanici , kterou na ní pořádali v souvislosti se vztahem s Arim. Ukazuje stárnoucí , velmi energickou ženu, která se ještě pokusí zabojovat o své místo na slunci. co ale vyvyšuje tento film mezi ty opravdu skvělé, je výkon hlavní představitelky . Fanny Ardant je paní herečka a pro mě stojí na uplném vrcholu a to samé Jeremy Irons , to je pan herec, ktery zahraje i štěk v českém filmu , jako kdyby jím chtěl bojovat za Oskara. /role vězne v Havlově 6ebrácké opeře/. Na tento film musíte mít náladu , ale určitě s jeho výběrem neprohloupíte . (15.07.2005)

Je fajn, že tvůrci se protentokrát vyhnuli obvyklé šabloně zpracovat narození, traumata přetavená ve vítězství, vzlet, pád, případně znovuvzkříšení. Tentokrát nám předestřeli Callasovou už padlou, umělkyni, která přišla o svůj umělecký nástroj – hlas, a přestože je jí jen kolem padesáti let, tak nežije, jen živoří. Ve vzpomínkách na dosti jednostrannou lásku, bez přátel, ve věčném smutku. Svým způsobem je Callasová v pekle. Krátký nádech v podobě nadšeného manažera, který se snaží přesvědčit neskutečně vrtošivou hvězdu k nějaké aktivitě a práci, je opravdu jen kratinký. Callasová je zde nesnesitelná osoba, na druhou stranu se dá i pochopit. Osoba manažera a jeho nezištné rozhodnutí byly dost neuvěřitelné. Snímek neohromí ani neurazí. SHRNUTÍ: Když je dozpíváno. A místo árií je síla už jen na posmutnělé popěvky. (15.09.2021)