Dokonalé dny

Těžko hodnotit. Řemeslně dobrý. Kus poetiky v tom taky byl, jasně. Ale Dokonalý dny? Spíš Dokola furt stejný dny. Nevadí mi koukat na to, jak prostý uklízeč prožívá radosti nad obyčejnými všedními drobnostmi, ale čekal bych, že se to nejpozději v polovině někam rozhýbe. Jinak je to při té stopáži neskutečně ubíjející. (21.04.2024)

Obyčejný Japonec, vykonávající podřadnou práci, s plnou pozorností. Ale jakmile nahlédneme hlouběji (rodinní příslušníci, zpívající barmanka), zjistíme, že to vlastně není zas taková idylka. Ale co doopravdy Hirajama cítí, to se nedozvíme. Nejúžasnější na filmu asi je, když v poslední scéně poslouchá Ninu Simon a se slzami v očích se usmívá, každý z diváků si může domyslet svůj výklad i svoje zdůvodnění (nějaké výklady se najdou i na youtube). (08.05.2024)

Tento film je nelepší cesta jak motivovat partnera aby konečně vyčistil záchod. Dost možná s tím začne už před koncem filmu... Snímek je o člověku, který dokáže vidět krásu v jedoduchosti a v obyčejném světě okolo sebe. Wenders přenáší tuto schopnostna na diváka a pokud ji ten dokáže příjmout, tak se nenudí. Obrazně člověka učí vnímat chutě prosté vody. Japonské prostředí celou konstrukci jen podtrhuje, ale zároveň je v režii zjevná západní perspektiva. Film je tak určitou syntézou a je to imho věcí individuálních prefencí zda vyhovující. Byť respektuju, že to co chce dělat dělá asi Wenders dobře, pro mě, jelikož způsobem který mi film ukazuje jsem schopný svět vidět sám pokud chci, je to celé trochu neobjevné a Wendersova tvorba mě obecně moc nebaví. (09.06.2024)

Trochu jako Jarmuschův Paterson, ale jiné, více osamělé. Nejen v hypermoderní realitě, kdy společností prostupují tlaky na plytké užívání si, ale i při hlubokém, intenzivním zakoušení prázdnoty světa a životní zmarněnosti stoupá bohatství vnitřního života a nepovrchního prožívání obyčejnosti na své ceně. Samotu a absenci onoho lidského tepla však těžko může zvrátit. Pláč i smích, bolest i radost, poeticky něžná bezútěšnost, tím je pak naplněn takový život. I film. (21.03.2024)

[4,5*]     "Svet sa skladá z mnohých svetov. Niektoré sú prepojené a niektoré nie. Môj svet a svet tvojej mamy sú veľmi odlišné."     Precítený poetický príbeh osamelého, málovravného a dobrosrdečného  "hajzlipucera" so záľubou v rockových klasikách, knihách a stromoch. Nadmieru podivný námet, z ktorého sa však Wimovi Wendersovi podarilo vytvoriť nádhernú filmovú poéziu. Tak ako som vo všeobecnosti predpojatý voči nemeckým filmom, tak ma Wim Wenders neprestáva znova a znova udivovať a pomaly si vydobýja miesto medzi mojimi najobľúbenejšími filmovými tvorcami. Hlavný hrdina Hirayama (veľmi presvedčivý Kódži Jakušo) je vzácny druh človeka, ktorému stačí ku šťastiu len trošička a ktorý dokáže nachádzať krásu aj v tých najprostejších veciach. Divák je vtiahnutý do jeho života a prežíva s ním jeho každodennú rutinu, ktorá pôsobí ako z filmu Groundhog Day (1993), ale s tým rozdielom, že tento hrdina prežíva zdanlivo dookola ten istý fádny deň dobrovoľne a dokonca aj s veľkým pôžitkom (aspoňže je jeho pracovná náplň spestrená tým, že "neni hajzel ako hajzel"). Hirayama pritom žije v úplne inom svete, vo svete dávno minulom (asi tak pred 40 rokmi, keď vládli audiokazety a analógové fotoaparáty), takže snímka zároveň ponúka aj veľmi zaujímavú konfrontáciu jeho (minulého) sveta a modernej súčasnosti. Atmosféra veľkomesta je podaná uhrančivo, a to aj vďaka kombinácii s výbornou hudbou (naozaj výnimočne dobrý výber). Pôsobivé sú aj čiernobiele snové scény, v ktorých presvitajú záblesky hrdinových spomienok. Najintenzívnejším z celého filmu je pre mňa nádherný úsek s Hirayamovou neterou Niko. Toto je presne ten druh filmu, ktorý ma dokáže nabudiť, nabiť životnou energiou.     "Nabudúce je nabudúce. Teraz je teraz." (11.03.2024)