Zredigováno

„Basically, here, shit happens“. Absolutní pravda neexistuje a pokud ano, nelze ji jakýmkoliv způsobem zaznamenat – zhruba k tomuto závěru dochází po devadesáti minutách dost možná nejkontroverznější snímek Briana De Palmy (na IMDb jakoby neexistovalo jiné hodnocení než 1/10 a 10/10). Třebaže vychází z reálné události (opakované znásilnění irácké dívky americkými vojáky a následné zabití ji i její rodiny) a snaží se budit dojem maximálně autentického materiálu, jeho cílem není „pouze“ rekonstruovat skutečnost a dosáhnout zdrcující síly Letu číslo 93. ___ De Palma pracuje paralelně s mnoha mediálními vrstvami. Ze dvou, později z mnohem více videomateriálů diametrálně odlišného pojetí zjišťujeme, co dělá takový průměrný americký voják v Iráku, že tam vlastně nic nedělá, a co to s nim dělá. Psychický rozklad sebevědomých „zabijáků“ v paranoidní trosky (za vydatného přispění nehumánního drilu nadřízených) je jen jednou stranou krystalu nebývale komplikované struktury. Při zvýšeném stresu každý potřebuje dříve či později uvolnit nahromaděný přetlak, proč tedy jako oběť nevyužít obyvatele „podmaňované“ země (MY jsme dobyvatelé, NÁM to tady patří, oni musí přijmou NAŠI úžasnou demokracii) a nedoufat, že bude celý incident v rámci zachování dobrého obrázku o „amerických chlapcích bojujících za dobrou věc“, zameten? Jenže žádný (zlo)čin se neobejde bez následků, pročež také Iráčané berou záležitost do svých rukou a celému světu představí svou verzi spravedlnosti (zde můžeme řešit rozdílné záměry při natáčení „pravdy“ Američany a Iráčany). Absurdní popravou „viníka“ se kruh navenek uzavírá, zároveň ale dává do pohybu další mechanismus, ničivější než předchozí. ___ De Palmu je těžké nařknout z černobílého vidění světa, vychází z jednoduché filozofie, že když dojde k jedné věci, bude následovat věc další a pak další a další, pořád dokola – nekonečný cyklus, který těžko někdo zastaví, což nás však nezbavuje práva znát jeho pravou podstatu, jinými slovy znát neredigovanou pravdu. S tím vyvstává nejpalčivější otázka, jež filmaře trápí od vynálezu kinematografu – kde leží hranice mezi realitou a fikcí? Jsou závěrečné fotografie obětí americké invaze dostatečně výmluvné, aby znepokojily i ty, které nechal zbytek filmu chladnými? Ale co si potom máme myslet o zakomponování fotek dvou fiktivních filmových obětí? Tato drzá podvratnost jenom zdůrazňuje, že v konečném důsledku pouze režisér (či jiný tvůrce výpovědi) určuje, kde končí realita a začíná fikce. Toto nenápadné upozornění „nevěř všemu, co ti říkám“ lze současně brát jako De Palmovu pojistku proti osočování z příliš zjevného dodržování tradičních vyprávěcích technik (tzn. po celou dobu neztrácíme přehled, kdo, co, jak a proč, nemluvě o technických detailech, kdy byla bezpečností kamera ve skutečnosti těžko vybavená mikrofonem). 80% Zajímavé komentáře: Renton, Bluntman, O*R*I*N (04.12.2008)

Filmařsky jednoduchý a místy zbytečně natahovaný snímek, avšak s velkou výpovědní hodnotou jako celku. Zatímco většina hollywoodských válečných filmů je oslavou amerických vojáků, Brian De Palma to vzal z úplně jiného pohledu. Ve filmu ani tak nevidím jako podstatnou věc snahu ukázat, že jsou i američtí vojáci občas nelidské bestie, ale fakt, že válka z dokáže lidi měnit bez ohledu na původ, rasu i pohlaví. (13.07.2015)

Když Brian De Palma na začátku své rozmanité kariéry experimentoval, vzniklo pár docela zajímavých filmů jako např. Ahoj Mami! nebo Fantom ráje, které mají co nabídnout. Ovšem tenhle režisérův pokus o reflexní válečné drama se v mých očích příliš nezdařil. Co si budeme povídat? Válka je svinstvo, ale tenhle film mi připadá úplně zbytečný. Jde prakticky o takový statistický slepenec negativ války v Iráku a Afganistánu, který nám jasně říká, jak máme vše chápat. De Palma se trochu vrací k látce svého filmu Oběti války, který ovšem nebyl tak křečovitě rádoby realistický jako tahle patlanina. Mohl to být dokument na půl hodiny a ne hraný film, kterému asi málokdo uvěří jakoukoli objektivitu. Pro mne docela zklamání, snad se Brian ve svém příštím filmu trochu vyšvihne. (08.05.2012)

Scénář: Brian De Palma .. Brian De Palma chtěl natočit jiný válečný film. Ten také natočil. Ovšem budí značné rozpaky. Válka v Iráku je totiž divná. Vojáci zde neumírají v přímem frontovém boji, ale na jakoukoliv akci čekají pod nátlakem radikálů a sebevrahů ve výhni a smradu pouštní civilizace. Nedostatek akce budí frustraci a podporuje myšlenky na zahnání nudy. ___ Sice se řeší naléhavé téma - znásilnění a vražda - jenže více než podání obsahu mne usadí novinový článek o podobných zvěrstvech než takhle klišovitě a přímočaře podaný snímek. Zajímavý je akorát originální skladbou různých obrazových zdrojů, které umocňují autentičnost (kua, bez ní to dneska snad ani nejde vyprávět:-/), kterou ale podraží nedostatečná otevřenost při zobrazování hrůz. S Irákem to prostě filmařsky nejde tak dobře jako s Vietnamem (zlatý Stone apod.). Co se vojenských výsledků Američanů týče, už jsou ve stejné prdeli jako tam. Když není proti komu vést frontu, špatně se poráží. A ideologii jim okupací z hlav nevyženou. Ta musí vyhnít sama. Na atomovku (tato zmínka se v podobně laděných snímcích z Iráku mezi vojáky objevuje často) už je pozdě, tak co zkusit odejít? (28.02.2008)

Válka je děvka. I když ji občas někteří začínají s dobrými úmysly, časem je pohltí a stanou se zrůdami. Mariňácké home-video z Iráku nám podalo kamerou do vlastních řad svědectví o tom, že ne vše je v téhle válce košer. Osvoboditelé občas dělají věci, že by jim tu lebzu ukudlal nejeden z diváků. To, že ne každej Amík co bojuje proti Kejdě má vejšku se ví, ale že jsou mezi vojáky i takové gumy jako naznačuje film, no potěš... S tímhle matrošem se války nevyhrávaj. Hodně slušná záležitost, která donutí zamyslet se nad invazí v širších souvislostch. * * * * (07.05.2012)