Beze mě: Šest tváří Boba Dylana

Film má veľmi veľmi zaujímavé herecké obsadenie, preto som sa na I'm Not There tešil. Ale musím sa priznať, že som čakal niečo iné. Podľa môjho názoru to mohol Todd Haynes natočiť aj trošku lepšie. Bolo tam dosť veľa okamihov, pri ktorých som sa nudil. Možno ma film neoslovil a nudil preto, lebo život, hudba a aj celkovo osoba Boba Dylana mi nie je veľmi blízka. Tri hviezdičky sú u mňa vážne len za to herecké obsadenie. (09.12.2008)

Přestože má film přes dvě hodiny, jsou některé tváře Boba Dylana tristně nevyužité (mám namysli především výborného Christiana Balea). Jakožto fanoušek kytarové scény jsem si tento experiment vychutnal (i když ta stopáž byla i na mě docela velký sousto) a to ani nemusím patřit mezi bezmezné Dylanovi obdivovatele (a co jich po světě běhá, že? :)). Za pozornost rozhodně stojí Cate Blanchett a to ani ne kvůli tomu, že hraje postavu mužského pohlaví (stejně je ze všech těch představitelů Dylanovi fyzicky nejvíc podobná), jakožto spíš tím, kterak dokázala tohoto folkového básníka přesvědčivě zahrát (chvílemi od originálu skutečně nerozeznatelná). Po druhé bych to už asi nedal, ale i tak je to velmi velmi zajímavá podívaná, doporučuji. (04.01.2013)

I’m Not There se snaží upozornit právě na skutečnost, že každý mediální obraz je vlastně lživý a že obraz hvězdy se může neustále proměňovat a přepisovat. Nesnaží se o odhalení pravdy, ale spíše ukazuje, co Bob Dylan pro lidi reprezentoval. Respektive šest „možných Dylanů“, z nichž každý zastupuje jiné období jeho života a tvorby, jiný pohled na to, kdo vlastně byl. Nebo vlastně nebyl? Je těžké se nechat příběhem pohltit, protože stále dochází k narušování kontinuity. S divákem je přímo manipulováno – sotva navykne na tempo a vyprávění jedné části, je nucen přesměrovat svou pozornost jinam. Je to stejné jako s konstruováním obrazu hvězdy – stále se objevují nové věci, které obraz naruší či převrátí jeho význam. Stále a znovu se objevují prvky, které si přímo odporují. Ve filmu je to stejné i s využitím Dylanových písní. Postavy prohodí určité slovo, a to se vzápětí objeví v textu písně. Někdy je naopak řečený přímo název známé skladby (např. Just Like a Woman), ale zcela proti diváckému očekávání začne hrát píseň úplně jiná. Divák se nesmí spoléhat na to co vidí a co si vytváří ve své hlavě. (08.09.2010)

Muzikál môže mať veľmi pútavý dej, ale musí byť sakramentsky dobrý, aby ma zaujal aj po hudobnej stránke (naposledy Burtonov holič skončil niekde na polceste). Pri hudobnom (a hlavne životopisne ladenom) filme sa naopak zvyknem baviť výborne. To by však nesmel byť za kamerou Todd Haynes. Kvitujem mu snahu o experiment a netradičné pojatie života legendy, no výsledná forma jeho nesúrodej "grcanice" nestojí ani za prd. Príbehová skladačka do seba veľmi nezapadá, striedanie období sa mení ako na bežiacom páse a v žiadnej z rovín neprichádza k niečomu, čo by stálo za pozornosť. Jedna hviezda je za skvelé Dylanove songy, vďaka ním sa dá totiž tých predlhých 135 minút ako tak ustáť. Druhá je za Cate Blanchett, ktorá sa v pohode pretvorila do mužskej postavy, a ako jediná prakticky dokázala svojím šarmom ako tak zaujať. Všetko ostatné nestojí za reč. Snáď ešte párminútová rola Heatha Ledgera, ktorému akoby scenár napísal posledné dni jeho skutočného života. R.I.P. tak Ledgerovi, ako aj celému filmu. (02.02.2008)

Jsem přesvědčen, že stačil kousek, aby mě to nadchlo. Fascinují mě nejednoznačné příběhy a tady je interpretační pole široké, dlouhé a bystrozraké jako poušť Gobi. Parta výborných herců se může přetrhnout, aby předvedla, co umí v příběhu, který možná ani sami nechápou. I na mě byly ty paralelismy místy trochu moc. Přesto I'm not there všem doporučuju. Je za tím vidět pečlivá práce a dobré vedení příběhu. Minimálně režisér věděl přesně, co točí. Otázkou je, jestli je dobře nebo špatně, že to ví málokterý divák. (29.12.2009)