Na dotek

Podle "nepříjemných" témat posledních tří počinů Mikea Nicholse (mého oblíbence) to vypadá, že neprochází zrovna nejlehčím obdobím :) ... Všechny se ale vyznačují charakteristickým režijním přístupem a pečlivým výběrem scénáře. Když přičtu skvělé výkony hlavních představitelů, pak musel vzniknout film, který možná není pro každého, ale na mě zapůsobil v maximální možné míře. A já byl při závěrečné skladbě v rozpoložení, které by chtěl u diváka vyvolat asi každý tvůrce.... Jen tak dál pane Nichols a máte mě na svědomí :) (11.02.2005)

Brilantní hodinu a třičtvrtě trvající rozhovor mezi čtyřmi rozpolcenými dušemi. Prostředí sychravého Londýna přímo vybízí k takovému filmu a Mike Nichols se ho rozhodl vzít pod svá křídla a natočil tak úžasně komorní příběh, který vám vyrazí dech. Nejsem první koho při sledování filmu napadla otázka, zda je pravda tím nejlepším lékem na uzdravení duše. Ne asi ne! Zkrátka úleva po vyřčení pravdy není tím, čím se zdá být. Mám toho na mysli mnoho, ale zrovna nejsem schopen popsat něco tak psychologického a velmi deprimujícího. Závěrečná chůze Natalie Portman po rozpáleném chodníku New Yorku mě i přes svou jednoduchost naprosto okouzlila. (06.02.2008)

K filmu „Na dotek“ jsem přistupovala velmi ostražitě, protože jsem dosud nezapomněla jakým šokem pro mě byla Nicholsova prvotina „Kdo se bojí Virginie Woolfové?“. Obojí podle divadelních předloh a obojí v kvartetu. Zatímco ve Virginie Woolfové si čtveřice ubližuje způsobem dryáčnickým , tady se ubližuje „ohleduplně“. Je to bludiště osudových setkání, náhod a propletených sebezničujících vztahů. Podivná hra vzájemných podrazů a podvádění z kterých není cesty zpět. Pravda nemá v těchto vztazích cenu symbolickou, je to rafinovaná a nevyzpytatelná zbraň schovaná většinou za „Nechci ti lhát, protože tě miluji“. Skutečně velice zajímavá a poučná podívaná. (06.02.2005)

Do předvčerejška zněl můj plán tak, že kdybych někdy ulovil zlatou rybku (což se stane dost stěží, protože nerybařím), jedno ze třech přání by určitě a na tuty bylo, aby mi Nathalie Portman udělala striptýz a zatančila na stole. Po tomhle bijáku je mi jasné, že dalších přání bude muset padnout na bryndák, protože to bylo ještě horší než jak jsem si představoval... No a když už tu šupinatou cácoru budu držet pod krkem, do třetice všeho chlapského bych si přál, aby tu celou show fotila Julia Roberts. Ta se mi totiž nikdy (to nikdy myslím vážně) nelíbila tolik, co tady. Výborná herecká sebranka, skvělý nápad a dialogy vybroušené jako ten nejčiřejší diamant, to jsou přednosti filmu, který jsem cítil tak blízko, jakoby byl na dotek. (05.03.2013)

Kdyby na Zemi jednou přistáli mimozemšťané a zeptali se mě, jaké nejsložitější věci jsme my, lidé, vytvořili, odpověděl bych kvantovou fyziku, matematiku a… lidské vztahy. Tenhle film je toho důkazem. Ještě před jeho zhlédnutím jsem si mnohokrát říkal, proč se na nás valí ty špatné snímky, kdy je nám vše servírováno (někdy přímo nacpáno) pod nos a kdy ti lidé nepůsobí reálně… Ale Closer je jiný. Divák často neví, jaká doba uplynula mezi scénami (dozvídáme se to jaksi mimochodem), nejsou zde žádné jednoduché pohnutky hlavních postav a hlavně, ty postavy se nepohybují jako šachové figurky na předem zmapované šachovnici! Kolikrát jsem byl překvapený, kolikrát jsem doslova žasl, kolik geniality se v tomto (na pohled skromném) snímku objevuje. Jméno Mike Nichols mi něco připomnělo, a jakmile jsem se podíval do jeho režisérského profilu, byl jsem doma. Vždyť on už podobný film natočil, akorát s jiným ansámblem - ano, mluvím o klasice The Graduate. A pevně věřím, že co byl právě Absolvent pro generaci let 60. a 70., to bude Closer pro naši generaci. Lépe jsem si svůj 2900. film ani nemohl vybrat. 100 %. (30.05.2011)