Na dotek

„Kde je ta láska?“ Scény z partnerského života pro 21. století. Nichols se nijak nesnaží maskovat divadelní původ filmu, naopak jej zvolenou strukturou (několik dlouhých konverzačních bloků), dokonalým načasováním dialogů a klasickou hudbou zvýrazňuje. Teprve po setkání na výstavě začíná mezi dialogy jednotlivých párů prostříhávat a vzniká tak dojem, že jejich osudy jsou těsněji propletené a navzájem se ovlivňují do té míry, že kvůli druhým nemohou být spolu (stejnou funkci plní flashback s podepisováním rozvodových papírů, kterým je prokládán rozhovor Dana a Anny v divadle). Za odvážné rozhodnutí, přibližující film časosběrnému dokumentu, jenž zachycuje pouze zlomové momenty vztahů, považuji velké skoky v čase, o nichž jsme zpravidla zpravováni až ex post a jakoby mimochodem prostřednictvím dialogů (chodíme spolu čtyři měsíce, dali jsme se dohromady před rokem, opustil mě před třemi měsíci…). Oproti Bergmanovi ovšem nejde o žádné pečlivě nuancované psychologické drama, ale o vykonstruované melodrama plné chodících (arche)typů, „náhodných“ setkání a knižně znějících replik, u nějž jsem si po celou dobu nebyl jist, do jaké míry si svou vlastní přehnanost a nepřirozenost uvědomuje a v jakém rozsahu je přesvědčeno o tom, že obnažuje nelítostnou pravdu o lásce a vztazích nebo něco v tom smyslu. Mnoho scén, například hořký závěr, názorně dokládající, že i nejmilovanější osobu mnohdy skutečně poznáme až poté, co nás opustí (resp. až když je příliš pozdě), napovídá, že zjednodušená charakterizace postav byla způsobem, jak sdělit univerzální, skoro alegorický příběh, v němž se snadno najde každý, kdo někdy zažil onen ambivalentní pocit, kdy nevíte, zda chcete svou drahou polovičku zabít, nebo ošukat (jak zazní v posledním dialogu Dana a Larryho). Nějaké to poučení do života si z toho tedy dozajista odnést lze. Osobně jsou mi ovšem bližší filmy, které nepředstírají hloubku tam, kde žádná není. 70% Zajímavé komentáře: Adrian, Marius, Radko, Anderton, Triple H, andrii, Paldiny (22.02.2017)

Po delší době se opět objevuje snímek, který neoslňuje monumentální výpravou, ale "pouze" výtečně napsaným scénářem s brilantními dialogy a skvělými hereckými výkony. Komorní psychologický film Mikea Nicholse zpracovává téma vztahů, v nichž si jsou lidé schopni ubližovat a stále dokola dělat stejné chyby a tím se ubíjet a připravovat o štěstí. Na dotek je film natolik realistický, že každý, kdo už nějaké to zklamání v lásce zažil, dokáže možná i jednání hlavních hrdinů, jejichž cesty se vzájemně propojují, pochopit. Herecké obsazení je vynikající a kromě průměrné Julie Roberts podávají herci bravurní výkony. (15.01.2005)

K filmu „Na dotek“ jsem přistupovala velmi ostražitě, protože jsem dosud nezapomněla jakým šokem pro mě byla Nicholsova prvotina „Kdo se bojí Virginie Woolfové?“. Obojí podle divadelních předloh a obojí v kvartetu. Zatímco ve Virginie Woolfové si čtveřice ubližuje způsobem dryáčnickým , tady se ubližuje „ohleduplně“. Je to bludiště osudových setkání, náhod a propletených sebezničujících vztahů. Podivná hra vzájemných podrazů a podvádění z kterých není cesty zpět. Pravda nemá v těchto vztazích cenu symbolickou, je to rafinovaná a nevyzpytatelná zbraň schovaná většinou za „Nechci ti lhát, protože tě miluji“. Skutečně velice zajímavá a poučná podívaná. (06.02.2005)

Tak tohle neberu. Pokud jsou vztahy řešeny s lehkou nadsázkou jako v "Lásce nebeské", prosím, pokud s lehkou ironií jako v "Bokovce", budiž, ale tohle mysleli tvůrci zjevně vážně. Klasická telenovela stylu "miluju tě-nemiluju", "cítím se vina-ne to já sem viný", "řeknu jí to-neřeknu mu to".... To drama, ty emoce, ta životní moudra...... Že je film udělán civilním a občas zajímavým způsobem, budiž filmařům ke cti, stejně, jako že do něj nacpali takové hvězdy. Ale můj dojem z něj to nezachrání. (20.09.2005)

Brilantní hodinu a třičtvrtě trvající rozhovor mezi čtyřmi rozpolcenými dušemi. Prostředí sychravého Londýna přímo vybízí k takovému filmu a Mike Nichols se ho rozhodl vzít pod svá křídla a natočil tak úžasně komorní příběh, který vám vyrazí dech. Nejsem první koho při sledování filmu napadla otázka, zda je pravda tím nejlepším lékem na uzdravení duše. Ne asi ne! Zkrátka úleva po vyřčení pravdy není tím, čím se zdá být. Mám toho na mysli mnoho, ale zrovna nejsem schopen popsat něco tak psychologického a velmi deprimujícího. Závěrečná chůze Natalie Portman po rozpáleném chodníku New Yorku mě i přes svou jednoduchost naprosto okouzlila. (06.02.2008)