Ruská archa

Nemám moc ráda fresky, ale tento snímek byl rozhodně zajímavý svou zvláštní atmosférou. Trochu jsem se ztrácela v letopočtech i v osobnostech, ale zato jsem si libovala v tom šumu, těkavosti, měla jsem pocit, že i já jsem se vmísila do davu těch lidí, že i já se účastním toho překrásného plesu. Zajímavé bylo, že ač se po chodbách Ermitáže pohybovali jenom samí bohatí lidé, myslela jsem i na ty chudé, kteří žili v oněch dnech a o kterých nepadlo slovo, ale bylo to tam - v tom zvláštním smutku, který film provázel, smutku osudů ruských velikánů i Ruska samotného. Opravdu zvláštní, i když jen na jedno podívání. (01.03.2009)

Kameraman zastupující Rusko a jeho francouzský společník zastupující Evropu vedou jakýsi dialog-nedialog nad útržky z dějin ruské říše. Jak je vidět i z některých komentářů, je to věčný boj. Objeví-li se v Rusku přejaté cizí vzory, ozvou se hlasy, že kopíruje, objeví-li se vlastní prvky, je to označeno za cizí pro ostatní svět. Pak si má člověk vybrat. V Ruské arše sice forma silně vítězí nad obsahem, přesto jsem se ani náznakem nenudil a docela propadl atmosféře světa, kde se prolínají historická období a současnost. Nejvíce tedy zapůsobil závěrečný ples a následný odchod do "vod času". A ono kochání se nádhernými interiéry a kostýmy má něco do sebe i tak. jen je škoda, že se průvodkyní celým filmem nestala ta úžasně milá krásná dáma, která se objevila na asi deset minut v první třetině filmu a která s ohromnou láskou popisovala umělecká díla. (16.06.2018)

Hrozná nuda, otravný pošuk z jiné doby a země, k tomu unylý hlas průvodce... Ať si to kdokoliv vychutnává, když má náladu a opravdu se mu to líbí. Ale rádoby intelektuálové by mi o tomhle filmu neměli nic říkat, na ty jsem alergický, a věřím, že bude spousta těch, kteří budou říkat, jak je to skvělé dílo, přičemž se ve skutečnosti nudili. Já to říkám na rovinu. Snad kromě záběrů z Ermitáže a kostýmů mě vůbec nic nezaujalo a bylo to dost úmorných 96 minut. Co z toho, že někdo udělá něco jakkoliv originálním způsobem, když je člověk nuděn a nuděn... (16.11.2007)

Strhující, pohlcující a originální (ne samoúčelně) připomenutí dobrovolně polozapomenuté minulosti krajiny, která několik posledních staletí roste do šířky, nikoliv do výšky, se zaměřením na historii nahlíženou očima vládnoucích vrstev (jedno vzpomenutí na strádání prostého lidu během obléhání Leningradu působí skoro nepatřičně), patří k nejambicióznějším projektům evropské kinematografie posledních let a zároveň k dalším důkazům Sokurovova ojedinělého nahlížení na okolní svět, jež vskutku netrpí nadbytkem zemí tak těžce zkoušených a přitom (proto?) tak upřímných v následné filmové sebereflexi (vzpomeňme alespoň Pubertu); apendix: po skončení jsem si celý film pustil ještě jednou, rychloposuvem – úžasné! 80% (08.11.2007)

Opulentná forma, trýznivý obsah. "Ó, aká krásna hudba znie zdiaľky! To určite zložil nejaký Nemec? Nie, zložil to Rus! Glinka!"... "Pozrite na tú krásnu sochu, to určite vytesal nejaký veľký Európan! Nie, nie, bol to Rus."... "A tie obrazy. Iste talianski majstri. Ale kdeže, to namaľovali Rusi"... Nuž, týmto filmom si podľa všetkého mužici chceli kompenzovať svoj komplex menejcennosti, avšak s diskutabilným výsledkom. Ťažko stráviteľný a často otravný epos. V poriadku, kostýmy, interiéry a kamera úžasné. Forma natočenia na jeden záber vskutku unikátna. Môj obdiv patrí kameramanovi, ktorý vláčil celý ťažký aparát 90 min v kuse a po chodbách Ermitáže naháňal trudnomyseľného lunatika na opätkoch. Ale dostali sme sa k tajomstvu ruskej duše? Neviem. Koncentrovala sa ruská duša na bohatých plesoch a večierkoch v krásnych palácoch? Kdeže, ruská duša sedela s červeným nosom v zemljanke kdesi v brezovom lese. (31.03.2020)