Ruská archa

Ruská archa je film, který by se měl za trest pouštět Menzelovi, aby už nikdy v životě nenatočil nic takového jako Obsluhoval jsem anglického krále (ono mezi oběma tvůrci a oběma filmy jsou stěžení body: zmapování rozsáhlého historického období, které v podobě alegorie má vypovídat i něco o součastnosti a připodobnění počátku historického úseku, od kterého se filmy nadále odehrávají dál, k filmovým počátkům a mapování jejich postupného vývoje). Tam kde Menzel natočil komerční snobárnu, která nefunguje ani v jednom ohledu a nazvat ji staromistrovskou může jenom člověk hodně mimo, tam Sokurov naopak stvořil umělecké dílo, které je občas možná těžké vnímat, ale rozhodně ne přijímat._____ Zvolená forma jednoho záběru na celou stopáž filmu má jednak opodstatnění v tom, že film celý mapuje dějiny jednoho národa, kdy nelze od sebe jednotlivé věci oddělovat (ať už historicky, anebo filmově - střihem), protože jedna měla návaznost na druhou, a také dlouhé ulpívání na obrazech v galeriích a jiných předmětech dovoluje přehodnocovat divákův vztah k filmu, kdy je jednou vnořen zcela do vyprávění díky zvolenému stylu a poté si uvědomit, že tenhle záběr je přilišně dlouhý a že možná ten detail může být takovou hitchcockovskou obezličkou jako v Provazu, která má sloužit k neviditelnému střihu a bezešvému navázání na dalši záběr-scénu. Kameru navíc konkrétně nemůžeme přisoudit nikomu, takže ji je možné vnímat jednak jako zástupce takového "božiho oka", kdy Bůh jakožto Stvořitel tu lakonicky, tu ironicky glosuje nastálý děj a lze ji vnímat i jako pohled Sokurovův, kdy Stvořitel světa je ztotožněn se stvořitelem filmu=režisérem. Anebo vás snad nenapadlo, proč film začíná potemnělou oprazovkou, kdy dějiny vznikají a vzniká i film samotný?_____ Sokurov se navíc skrze postavu průvodce, který se propadl z minulosti a jakožto Francouz je překvapen, že ovládá ruštinu a dorozumí se, snaži diváka "učit vnímat dílů skrze smysly" - dívat se na něj, poslouchat ho/naslouchat mu, ohmatat si ho, přičichnout si k němu a ochutnat ho (viz přistup onoho Francouze, který je labužnicky snímán jako Max Schreck z Upíra Nosferatu), bohužel Sokurov není Tykwer, aby se mu zadařilo i ono přičihnutí. Ve své podstatě velice návodné dílo, kdy je nám jakožro divákům řečeno, že musíme jednotlivé postavy brát jako symboly, navíc dosahuje největši působivosti, když je po "válce s Německem" vyprázdněna mizanscéna co nejvíc to jde a hloubka ostrosti záběru je velice malá._____ Sokurov, který vypráví o tom, že je nutné znát minulost k tomu, abychom se z ní mohli poučit, a vnímali okolní svět, přičemž nesmíme zůstávat na místě a nebát se budoucnosti, vyloženě svým filmem vychovává chytrého a vnímavého diváka. (05.11.2007)

Zajímavá experimentální pouť v jediném záběru napříč staletími a prostorem Ermitáže. Sice nás provádí krajně nerudný a nesympatický průvodce, ale ten představuje jakéhosi modelového Evropana a jeho přezíravý pohled na ruskou kulturu. Škoda té slabší střední části, kdy se jen procházelo sály galerie a prohlížely se obrazy (70%). (05.12.2007)

Predstavte si zaujímavú knihu, veľkú a plnú obrázkov, do ktorej si ktosi zapisoval marginálne poznámky, skôr subjektívne snové a asociačné než racionálne vecnej povahy. Tou knihou je Ermitáž, tými obrázkami sú miestnosti, kóje, sály, predsiene a schodiská a tým ktosi je bližšie neurčený cudzinec, Európan a katolík, ktorý - hnaný zvedavosťou či akousi vnútornou nevyhnutnosťou, ktorej zmysel je nepostihnuteľný a enigmatický rovnako ako dejiny, umenie i život ako taký - tými komnatami prechádza očarene, zasnene, plný melanchólie i vnútorného smútku a živo či malátne reaguje na podnety videné i neviditeľné (tajomný hlas). A to je v podstate všetko, čo tento film bez príbehu nakrútený v jedinom zábere ponúka. Je tak náročný na percepciu a tak výberový vo svojej orientácii, že nie je určený ani tak pre kinofilov ako skôr pre istú skupinu kinofilov. Čo môže preboha znamenať, ak niekto päť minút čumí na sévreský porcelánový servis alebo stojí päť minút pred obrazom? Alebo desať minút schádza nekonečne pomaly v dave po schodisku? Pre mňa dosť veľa. Panestetická šou tu však nemá estrádny charakter, pretože smeruje k zvnútornenej výpovedi o charaktere ruskej kultúry, histórie, duše. V tomto kontexte sa banálna meditácia nad obrazom Pietra de Hooch ("Veční ľudia. Žite ďalej, všetkých prežijete.") môže javiť v celkom inom svetle, rovnako ako geniálne jednoduchý záber na cudzinca stojaceho pred Rembrandtovým "Návratom márnotratného syna". Dianie sa úplne zastavuje v prospech rozvinutia divákovej percepcie. Mám rád väčšmi kinematografické než literárne filmy. No a Ruskú archu o to viac, že rýdza kinematografickosť, totiž vnímanie priestoru a času je tu priamo tematizovaná. Divák doslova pláva priestorom, bytostne si uvedomujúc (a prežívajúc) každú sekundu. Stotožnenie filmového času s časom reálnym sa maximalizuje, rovnako ako satisfakcia diváka nezaťaženého ľahkosťou jacksonovských opusov. (31.12.2005)

Hrozná nuda, otravný pošuk z jiné doby a země, k tomu unylý hlas průvodce... Ať si to kdokoliv vychutnává, když má náladu a opravdu se mu to líbí. Ale rádoby intelektuálové by mi o tomhle filmu neměli nic říkat, na ty jsem alergický, a věřím, že bude spousta těch, kteří budou říkat, jak je to skvělé dílo, přičemž se ve skutečnosti nudili. Já to říkám na rovinu. Snad kromě záběrů z Ermitáže a kostýmů mě vůbec nic nezaujalo a bylo to dost úmorných 96 minut. Co z toho, že někdo udělá něco jakkoliv originálním způsobem, když je člověk nuděn a nuděn... (16.11.2007)

Můj třetí Sokurov. Největší výtka: děsivá konformnost. Takové to „umění velkých peněz“ - ono když na něčem participuje pár desítek tisíc lidí včetně institucí jako jsou orchestry, nic reformního z toho vylézt nemůže. Přitom jsem měl za to, že právě Sokurov musel bojovat, aby vůbec mohl mluvit o čem chtěl. Zřejmě se to ale nevylučuje, ba naopak – když už je to takovému člověku umožněno, o to horlivěji šlape brázdu. V Ruské Arše vládla názorová beztvárnost, naprostá ohebnost co se týče traktování politiky, mělkost – takové to „ach ano, kam to spějeme“ anebo „ach ano, kde jsme to byli“... Velmi konformní byly i vhledy do jednotlivých epoch – jemného Mikuláše II. s andělskými dcerkami jsem už viděl v americké produkci Rasputina. Ale otázka se skrývá ještě za tím: PROČ to vlastně točit? Ano: Pro Poklad Anežky Ruské... To je to... A pohonit si ego nad tím to celé zorganizovat. Jediné co mě zaujalo a přišlo mi nové bylo vytrvalé vědomí „sbohem Evropo“. ** (14.07.2015)