Ruská archa

Sarkastický Francúz sa prepadne z inej doby priamo do Ruska, s údivom si okamžite osvojuje tamojšiu reč a spolu so svojím sprievodcom - kameramanom sa prechádza archou ruských dejín. Cestou jednotlivými miestnosťami, či historickými obdobiami dáva nevyberaným spôsobom riadne zabrať do seba zahľadeným, dumkovo-clivým a zachmúreným no predsa hrdým a s obdivom k Západu vzhliadajúcim Rusom. Je priamočiaro drzý, všeličo ho zaujíma, zapletie sa nevyberaným spôsobom do akejkoľvek sitácie, rozhovoru a pri konci si dobre zatancuje. To všetko a ešte omnoho viac v petrohradskej Ermitáži. Pôsobivé poetické obrazy natočené v jedinom uchvacujúcom zábere potešia oko cinefila, hádanie mierne zašifrovaných odkazov na postavy a situácie dejín matičky Rusi zaujmú záujemcov o históriu. Určite film, ktorý stojí za zhliadnutie, vyžaduje si však pozorného a oddýchnutého diváka. (22.10.2004)

Čekal jsem něco trochu jiného. Úvod je působivý a hodně mi připomněl Petera Greenawaye, tedy až na absenci nahoty, kdy jeho kamera volně bloudí mezi rozličnými postavami, prochází místnostmi a jen kratičce se zastaví a pokračuje dál. Obrazy jsem se moc nepokochal (možná více v kině), jelikož kamera až na výjimky se o ně jen otírá, nebo je zabírá z větší dálky. Některé dialogy zajímavé, většina je ale takové tlachání o ničem s neustálou konfrontací ruského a evropského umění. Kostýmy báječné, hudba výborná, taneční rej skvělý. Jako celek mne to ale neuchvátilo tolik, jak jsem si myslel. Asi mi tam chybělo více fantazie.... (02.01.2021)

V hlavní roli Ermitáž, ale ta hraje na jedničku. Záměr jediného záběru mi připadá jako projev čistého masochismu tvůrce a to, že do toho ten dav lidí v nádherných kostýmech šel, je ukázka manipulovatelnosti davu. Z dialogů ještě v dabingu jsem měla kopřivku a chtěla jsem si ruce vrazit do uší až po lokty. Ale Ermitáž je nádherná a to hodnocení si bez debat zaslouží. (19.03.2012)

Obe národné televízie ponúkli tento umelecký artefakt v približne rovnakom čase, takže som to pozeral dvakrát. Výnimočnosť snímku točeného jediným záberom ( ? ) je síce oceňujúca, dokonca neprekvapuje ani francúzsky šľachtic v útrobách historického Petrohradu ( historicky )... len sa nemôžem zbaviť dojmu samoúčelnosti. A to je môj kameň úrazu. (21.11.2007)

Ruská archa je film, který by se měl za trest pouštět Menzelovi, aby už nikdy v životě nenatočil nic takového jako Obsluhoval jsem anglického krále (ono mezi oběma tvůrci a oběma filmy jsou stěžení body: zmapování rozsáhlého historického období, které v podobě alegorie má vypovídat i něco o součastnosti a připodobnění počátku historického úseku, od kterého se filmy nadále odehrávají dál, k filmovým počátkům a mapování jejich postupného vývoje). Tam kde Menzel natočil komerční snobárnu, která nefunguje ani v jednom ohledu a nazvat ji staromistrovskou může jenom člověk hodně mimo, tam Sokurov naopak stvořil umělecké dílo, které je občas možná těžké vnímat, ale rozhodně ne přijímat._____ Zvolená forma jednoho záběru na celou stopáž filmu má jednak opodstatnění v tom, že film celý mapuje dějiny jednoho národa, kdy nelze od sebe jednotlivé věci oddělovat (ať už historicky, anebo filmově - střihem), protože jedna měla návaznost na druhou, a také dlouhé ulpívání na obrazech v galeriích a jiných předmětech dovoluje přehodnocovat divákův vztah k filmu, kdy je jednou vnořen zcela do vyprávění díky zvolenému stylu a poté si uvědomit, že tenhle záběr je přilišně dlouhý a že možná ten detail může být takovou hitchcockovskou obezličkou jako v Provazu, která má sloužit k neviditelnému střihu a bezešvému navázání na dalši záběr-scénu. Kameru navíc konkrétně nemůžeme přisoudit nikomu, takže ji je možné vnímat jednak jako zástupce takového "božiho oka", kdy Bůh jakožto Stvořitel tu lakonicky, tu ironicky glosuje nastálý děj a lze ji vnímat i jako pohled Sokurovův, kdy Stvořitel světa je ztotožněn se stvořitelem filmu=režisérem. Anebo vás snad nenapadlo, proč film začíná potemnělou oprazovkou, kdy dějiny vznikají a vzniká i film samotný?_____ Sokurov se navíc skrze postavu průvodce, který se propadl z minulosti a jakožto Francouz je překvapen, že ovládá ruštinu a dorozumí se, snaži diváka "učit vnímat dílů skrze smysly" - dívat se na něj, poslouchat ho/naslouchat mu, ohmatat si ho, přičichnout si k němu a ochutnat ho (viz přistup onoho Francouze, který je labužnicky snímán jako Max Schreck z Upíra Nosferatu), bohužel Sokurov není Tykwer, aby se mu zadařilo i ono přičihnutí. Ve své podstatě velice návodné dílo, kdy je nám jakožro divákům řečeno, že musíme jednotlivé postavy brát jako symboly, navíc dosahuje největši působivosti, když je po "válce s Německem" vyprázdněna mizanscéna co nejvíc to jde a hloubka ostrosti záběru je velice malá._____ Sokurov, který vypráví o tom, že je nutné znát minulost k tomu, abychom se z ní mohli poučit, a vnímali okolní svět, přičemž nesmíme zůstávat na místě a nebát se budoucnosti, vyloženě svým filmem vychovává chytrého a vnímavého diváka. (05.11.2007)