Organ

Na půli cesty... Ovšem jaké to cesty jsou, nebo proč si to myslím nejsem schopnej říct, možná je to jen pocit, že ač je organ přemýšlivá záležitost, která se zároveň nesnaží hrát na žádnou strunu rádobyfilosofiie, ani se nesnaží myšlenky divákovy do hlavy vecpat s momentností raněného kňoura, pořád mám pocit, že bez na výsost skvostné kamery s propracovanou, okopotěšujicí kompozicí obrazu, jaká se jen tak nevidí a bez vložek podkreslených varhanními recitály by byl organ jako film poloviční a mnohem hůře koukatelný (aniž by to ovšem vyznění snímku nějak ranilo). (17.07.2013)

Každý režisér by měl mít nějaký poznávací znak. U Štefana Uhera jsou to nepochybně kontrasty doby či zúčastněných osob. Toto rýpání do historického svědomí slovenského národa, je jich plné. I když je zde církev líčena částečně jako pomocník bližního svého, zvláště pak, když je to vynikající varhaník, stále na mě film působil jako střet dvou mocností, které chtějí lidi ovládat. Světské (fašistické) a až otrocký duchovní. Po režijní stránce je film zvládnutý skvěle. Pohyblivá kamera i citlivé záběry, to jsou atributy, které dělají jinak z těžkotonážního dramatu, které je mimochodem dobrou rozcvičkou slovenského i trochu polského jazyka, krásnou, jen lehce náročnou podívanou. (17.07.2013)

Organ nezapadá do skupiny slavných titulů spojovaných s novou vlnou, ani se nikdy nedostal do širšího diváckého povědomí, s odstupem času ho ale vnímám jako jeden z umělecky nejpozoruhodnějších československých filmů 60. let. Nedá se doporučovat na potkání, má komorní, artový charakter. Jeho atmosféru výrazně ovlivňuje rozsáhlé propojení s barokní hudbou, která pomáhá zvýraznit prostředí kláštera a osudovost situace, ve které se jeho obyvatelé ocitli. Zajímavé je i zasazení příběhu do období slovenského klerofašistického státu, takových filmů opravdu nevzniklo mnoho. Snímek se vyhýbá do té doby obvyklým ideologickým šablonám, hluboce lidská je především postava opata, který se ocitl ve svízelné situaci - pomocí uprchlíkovi neriskuje jen své postavení, ale i osud celé komunity. Celkový dojem: 85 %. (17.10.2017)

Po znamenitém Slnku v sieti, přichází druhý snímek, který je společným dílem režiséra Štefana Uhera, scénáristy Alfonze Bednára a vynikajícího kameramana Stanistava Szomolányiho. Vznikl tak dramatický příběh z období 2. světové války o prchajícím polském vojenském zběhovi, který se ukryje v místním klášteře a vydává se mnicha Félixe, kterého zabila nášlapná mina...Postupně se otvírají různé charaktery lidí...Hudbu Johana Sebastiana Bacha vybral a nahrál klavírní a varhaní virtuoz Ján Zimmer, který skládal i filmovou hudbu. V roli mnicha Félixa hrál neherec, student konzervatoře Alexandr Březina, stejně tak i regenschori Bachňák byl neherec František Bubík, varhaník z Bardějova. To rozhodně snímku prospívá, kromě samých neherců jsem zaregistroval jen krásnou dvacetiletou Hanu Maciuchovou, která se nenechala dabovat a roli sama slovensky namluvila. Organ byl zrovna i její první filmová role. Film získal foku 1965 na Mezinárodním filmovém festivalu v Locorne cenu poroty, která v té době byla největší ocenění pro slovenský hraný film. Ovšem bolševikům se opět ve filmu "něco" nelíbilo a počátkem 70. let šupli Organ do trezoru, aby se do distribuce dostal až v trochu již odlehčeném roce 1987. Je to film vysílaný v širokoúhlým kinoformátu, kde nádherně vynikne kamera zachycující gotiku v kostele, podpořující geniální varhaní Bachovou hudbou. Ovšem není to film pro každého, je určený spíše náročnějším divákům. (27.02.2011)

Divácká zkušenost je nadmíru náročná, nepřehledná, nezajímavá. Ale samozřejmě lze celý ten negativní zážitek opsat samými chvalitebnými výroky, jako například v kontextu příprav na Obchod na korze, v linii slovenských prvenství. Ale už tehdy se psalo, že jde o film nadmíru slovenský a slovenštější než cokoli, co vzniklo v minulé dekádě. Což lze ale také číst jako interní film, který je natolik svojský, že má jen velmi omezenou možnost komunikovat byť jen se západní polovinou republiky. Tak či onak je Organ důležitým mezníkem v širším tématu zobrazování Slovenského štátu. Divák doposud konfrontovaný maximálně Romeem, Julií a tmou bude zmaten. Konečně, i pro zdejší debutantku Hanu Maciuchovou, byla účast v produkci tohoto druhou slepou větví. (02.02.2021)