Organ

Organ je především velmi pomalý a tíživý. Podobně jako Krejčíkova Polnočná omša zachycuje Slovenský štát a to dost syrově. Patří taky ke skupině filmů z šedesátých let jako byly Démanty noci anebo Kočár do Vídně a řada dalších shodných ve snaze o zachycení nestandardního osudu jedince v klamném prostředí mimo válečnou frontu, jeho morální poklesky a váhání. Co mi na Organu vadilo nejvíc byla snadnost kontrastu světské a posvátné, duchovní, katolické. Když je kamera jak od Saschy Vierniho a zní do toho the best of Bach, nespletete se. To mi vadí i ve spoustě jiných filmů: “bacha, teď jsme duchovní”. Pärt, Bach atp. Vadila mi taky ta část Bednárova scénaristického stylu, která vytvářela podobně jako v Slnku anebo později, úpadkově, třeba v Kamarátkách: uměle vpravené vedlejší teorematické postavy - neživotné, blbé. Zde pijan. Nejkrásnější na Organu byla kamera. (13.02.2016)

Zádumčivé chvílemi nudné drama. 1) Výstižný oficiální text distributora (konečně zase jednou!) je spolehlivým vodítkem pro interpretaci sdělení. Předpokládá se znalost společenských poměrů a historická paměť (na Slovensku tehdy asi obvyklá). 2) Je tu patrná snaha o básnickou hyperbolu. Tvůrci si hrají s obrazem, chrámovou hudbou, se zvuky, melodramatickým podáním. Atmosféru snímek má, jen mám pochybnosti o její autenticitě. 3) Film nepřekročí hranice dané režimem a dobou vzniku, ale současně projevuje jakési opojení z toho, co a že se opět může. Inu, dlouho toto období netrvalo. (01.06.2018)

Veľmi dlho som rozmýšľal ako by som ohodnotil tento film. Pretože na pozadí udalostí, ktoré sa odohrali v tej dobe a to druhá svetová vojna, ponúka tento film mierne zamýšľanie nad ľudskosťou ale nie v smere humáného ale na pozadí toho nadpozemského a svetského, pričom nadpozemské predstavuje Orgán a fader Félix, ktorý aj keď je Poliak na úteku, tak je prichýlení mníchmi,ktorý mu umožnujú tento nadpozemský talent - alebo ak chcete dar od Boha prezentovať v takej miere aby si svetský svet - to jest obyčajný ľudia, uvedomil , že aj napriek dobe je na svete veľa krásy. Uher natočil mieren baladickú snímku, ktorá buhužial dopláca na svoju baladickosť. Oproti Slnku v siety, je tento film iba príjemnou, melodickou a filozofickou snímkou, ktorá ale v dnešných časoch pôsobí strnulo a neefektne, čo je škoda pretože začiatok aj koniec je veľmi naturalistický. Zimmerová hudba aleb viac menej hudba J.S.Bacha, dotvára gotickosť, či už kostola alebo myšlienok obsiahnutých v tomto filme. Dá sa tu nájsť priveľa symbolizov - svadba, pohreb, zrkadlo nad orgánom, ktoré pôsobí ako hranica medzi svetským a nadpozemským a iné. Szomolányiho kamera je oproti slnku viacej strnulejšia ale zase na druhú stranu efektnejšia. Bednárov scenár je plný náboženských odkazov a celkovo dotvára atmosféru snímky, lenže bohužial Uher si zvolil pomalý spôsob rozprávania a snažil sa zameriať na každú spostáv - kostolníka - jeho dcéru - fátera Félixa a pátera gvardiána, lenže ani jednému sa nedostáva toľko priestoru aby sme sa mohli s postavou stotožniť alebo aspoň uveriť tomu že sa správajú ako sa správajú. takto snímka pôsobí strnulo a mierne nedotiahnuto. niekomu to stačí. niekomu nie. (24.12.2008)

Haničku Maciuchovou jsem zpočátku vůbec nepoznala. Vcelku příjemný snímek, který v poklidném tempu odkrývá něco ze stylizoaného klášterního života, kde se mniši chovají a modlí, jak by se mniši nikdy nechovali a nemodlili. Ale to překvapivě neruší hlavní poslání a to je otázka, kam až je možno jít při pomoci bližnímu. (11.11.2014)

Aj keď som chcel po opakovanom pozretí tohto filmu napísať komentár, nedokážem to, pretože téma filmu je pre mňa nezaujímavá. Ponechávam tri hviezdičky pretože Štefan Uher je dobrý režisér, ktorý vedel, čo chce nakrútiť a myslím, že sa mu to aj podarilo. Že to nie je film pre každého, už nie je jeho chybou. (09.10.2020)