Nechoď klepat na dveře

" Je samotár, čo stratil lásku svoju. Teraz spomienky mu krvou kolujú. Aj keď sa pred ním schováva, na dosah ju má. Samotár prišiel o lásku svoju, že samotár je si zavinil sám. Láska nie je ani vojna ani hra. Má tiene na duši, ako ich zaplašiť netuší. Že tak skončil, zavinil si sám ". Prvé sekundy príbehu ubehli a hneď som vedel, že pozerám na Wimove dielo. Kamera, hudba a muž utekajúci pustatinou pred...a hľadajúci....( pustatina je podľa mňa paralela na Ježišových 40 dní v púšti, kde opovrhol lákadlám tohoto sveta a vybral si " iné " hodnoty ). Príbeh o mužovi, čo napravil to, čo napraviť mal. " Stále som na teba myslela, pozerala staré fotky... jazdila som ti prstom po tvári, skúmala tvoje ruky pod lupou, hľadala žily, kĺby. Nejaké vodítko. Pozerala na seba do zrkadla, premýšľala. Hľadala aspoň zášklb oka, vrásku okolo pier. Čokoľvek, aby som to nechala. Na nič som neprišla. Vždy to zostalo na pol ukryté. A teraz si tu priamo pred mnou...Jeden z mojich naj filmových zážitkov. ALE KLOBÚK VÁM NEDÁM. MÁM HO UŽ TRIDSAŤ ROKOV. (28.01.2010)

Kdybych nikdy neviděl nic od Wenderse, tak bych možná těch slabých 5* i dal, ale takhle ne. Je znát, že za tím stojí Wenders - skoro to nenudí, rychle to utíká, má to lidský příběh, který se dobře vyvíjí, postavy to má napsané perfektně, je zde dobře vybraná hudba a hlavně je tady naprosto skvělá kamera, která filmu dodává poetičnost a i tady Wenders naprosto dokonale chápe poetiku mraků. On ten příběh samotný je i celkem silný a líbil se mi. Ale když to srovnám s filmy jako Až na konec světa, Lisabonský příběh nebo (a to teda především) Paříž, Texas, tak to na ně prostě nemá. Hlavně teda Nechoď klepat na dveře se snaží být něčím podobným, jako bylo Paříž, Texas, ten film to totiž dost připomene. Ale jeho sílu to nemá. Taky mi vadilo to, že se nedozvíme některé důležité věci, třeba vůbec nevím, kdo byla ta máma té blondýny a jestli ten Howard vůbec byl její otec nebo ne. I tak se jedná o dost dobré drama s několika skvělými scénámi, které nenudí ani na moment a rozhodně stojí za to ji vidět. 4* (14.03.2020)

Po technické stránce dosti vymazlená záležitost držící si po celou dobu dobrou atmosféru. Bohužel scénář postrádá více hmotnější logiky a tak snímek v nemlčících částech poměrně ztrácí. Vzhledem k "poselství" filmu je jeho stopáž mírně přetažená (spousta scén plných mlčení, které přestože jsou účelné, dávají divákovi pocit zbytečnosti). Svojí nevyvážeností se jedná vlastně o průměrný snímek, který diváka nechá v nejasném rozpoložení. Já osobně jsem se nechal unášet na vlnách myšlenek a příjemně podivném vystupování Sarah Polley. 70% (12.12.2011)

Typický Wenders: film je o hledání smyslu života a je na cestě. Když stárneme, většinou balancujeme svůj život a pokud nevidíme nic, nezbívá nám, než se vydat na cestu a najít ten záblesk naděje, ze kterého je pak přímo krupobití. Film vylepšuje působivá kamera. Když jsme mladí rádi se bavíme, když stárneme, čím dál více a více přemýšlíme o smyslu života. Pokud ho nevidíme, raději se dobrovolně trápíme a ničíme. Ale pokud je tu naděje, že je tu snad syn, začíná velké hledání, které začíná nejdříve v mysli toho, kdo hledá. (05.06.2009)

No to už jsem dlouho neviděla, aby film takto gradoval, pomaloučku polehoučku narůstala jeho hodnota každou minutou a vyvrcholil závěrečnou scénkou, která skvěle dokresluje vše, co se odehrávalo dvě hodiny předtím! Ráda bych varovala před začátkem - bylo to tedy pěkně nudné a fakt jsem myslela, že to vypnu, jedinou nadějí a osvěžením byl Tim Roth, toho můžu vždycky. A pak cvak a ani jsem si nevšimla, jak jsem vtažena do děje a nakonec se blaženě usmívám. Opět výhrady ke kategorii, drama to určitě není, je to pomalý film o hledání své cesty a svého smyslu, když už má člověk zdánlivě to nejlepší za sebou. Ale jinak, nenechte se odradit a dokoukejte do konce, stojí to za to. (25.01.2010)