Stíny zapomenutých předků

Sovětský poetický folklórní zázrak, u kterého bych byl tím oháněním se s "příběhem huculského Romea a Julie" hodně opatrný, protože vytváří poměrně zásadně mylná očekávání. Příběh je ve Stínech zapomenutých předků hodně v pozadí úchvatných formálních hrátek, nádherně sytých barev a neustálého zdůrazňování přírody a lidových hodnot. Přesto se z Paradžanovova životního díla zcela nevytrácí silné poselství a důstojně vedená, byť upozaděná věčná legenda. 85 % (10.02.2018)

Pokiaľ sa chcete dozvedieť niečo o ukrajinskom/arménskom/gruzínskom folklóre, pozrite si buď dokumenty, alebo filmy Sergeja Paradžanova. Netvrdím, že to druhé bude zábavnejšie. Najmä preto, že si pri sledovaní filmu uvedomíte, že ho treba vidieť na veľkom plátne a akože ho na ňom asi nikdy neuvidíte. Naše klubové kiná si na starého majstra nespomenú, ale keď už otvorili ten IMAX s 3D, tak mám hneď prvý tip.....Príbeh je jednoduchý, ale emocionálne silný, pre mňa však prekvapenie prišlo s gradovaním vizuálnych hrátok kamery a mizanscény. Je to zvláštny termín, ale myslím, že výstižný. Určite diváckejšie, ako Farba granátového jablka. Sto percent sa dá udeliť iba po zážitku na veľkom plátne, takže bohužiaľ. (12.06.2015)

Baladický príbeh o láske a smrti. Silnou zložkou filmu sú národné zvyklosti huculského národa, ich piesne a hudba počas ročných období. Práve táto polodokumentárnosť, a samotný príbeh lásky dvoch mladých ľudí znepriatelených rodín, dáva filmu zvláštny punc. Určite to nie je snímok pre každého, vyžaduje si trpezlivosť a vzťah k folklóru. (23.09.2010)

Bladicky podanný příběh ze života Huculů sestavený z krátkcý epizod. Život člověk od věku chlapeckého až po smrt. Velmi osobité pojetí plné pestrých obrazů dokreslených lidovými zpěvy.                                                                                   Challenge Tour říjen 2015: 30 dní se světovou kinematografií (13.10.2015)

Pravda, některé psychedelické výjevy mi přišly poněkud za hranou uměleckého hraného dokumentu s baladickým hraným příběhem (hned se mi připomněl Nikola Šuhaj a čarodějnice, a říkal jsem si, proč jen ti lidé jsou tam v těch horách pořád takoví tragičtí, že jsou to samé balady, a žádné romance? Četl jsem Haličské povídky od Stasiuka, ale pořád je to jen popis, nikoliv vhled do těch tragických duší.) Ale celkově se mi líbily všechny ty národní i místní zvyky (ačkoliv - i v českých zemích se rozhazovala mouka proti meluzíně), podané daleko živěji než od Plicky, dokonce i ten jemný, satirický tón vůči všem, kteří si myslí, jak si koupí Boha a že stačí na Vánoce zajít do kostela a rozhodit pár zlaťáků. Je to v jistých částech hodně poetické, to se mi líbilo rovněž, a také jisté zkrácené podání života pastevců v horách. A že je to zpěvné? Původní liturgie sv. Jana Zlatoústého, jak ji převzala a chrání pravoslavná církev, je zpívaná, bodejť by to ty lidi za těch x set let neměli v krvi. Ty folklorní věci jsou ale podané poněkud k divákovi nevstřícně - s tou magií se tam nepracuje od začátku, nebo ne alespoň v takové míře, aby to v určité chvíli nevyznělo jako pěst na oko. A ten konec měl znamenat, že se Ivanovi mohlo narodit šest dětí (nebo kolik jich tam za tím oknem koukalo), že jde o nenarozené děti? Každopádně jsem rád, že jsem to viděl a někdy se na to podívám docela rád znovu, jen si dostuduju magická lidová zaříkávadla huculského lidu, abych přesněji pochopil ten konec plný magie a zaříkávání. Jinak hluchoněmý blázen, který není blázen, mi přijde jako Ivanův anděl strážný, a jak tu ostatně někdo píše, ano, Ivan se vrátil k Bohu a je znovu vzkříšen a účastní se u Boha svatby (viz Nový zákon). Což se mi mimochodem také dost líbilo, to na víře postavené směrování filmu i života. A ještě jsem zapomněl na symboliku - některé obrazy sice jsou klišé (otázka zní, zda byly klišé v roce 1964), ale jiné jsou zase veskrze originální, třeba větvě stromu coby žíly lidského těla. (16.08.2022)