Boj o Moskvu

Ačkoliv ideologicky je to dnes zcela jinde, z hlediska zobrazení války Německo - Sovětský svaz v letech 1941 a dalších jde o klíčové monumentální filmové dílo, dosti plasticky a detailně i vcelku ukazující, co se vlastně dělo. Zatímco první díl (Agrese) by zasloužil výrazně prostříhat, druhý díl (Tajfun) má napětí a je plně sledovatelný i pro současného diváka. Co se týče (oprávněných) námitek o zkreslení historie, tak TOHLE je historie - podaná tak, jak ji viděli či měli vidět v roce 1985 všichni obyvatelé Sovětského bloku (a to bylo už 30 let po odhalení a odsouzení Stalinova kultu osobnosti). Trailer: http://www.youtube.com/watch?v=JXRbx05qXYU&feature=related (18.02.2009)

I. Část - AGRESE. Další výpravný epos od Ozerova, který se zaměřuje na první rok tažení proti Sovětskému svazu v roce 1941. První část ukazuje příčiny útoku, samotný útok 22. června a končí v září 1941. Jelikož je film z pozdní doby, není zde vidět až tak moc rudá propaganda, na kterou jsme byli zvyklí v sedmdesátých letech, nicméně politická stránka je ukázána podle tehdejšího smýšlení východního bloku. Celkem s přehledem ukazuje veškeré hlavní události z pohledu hlavních protagonistů. O technice se nemá cenu bavit, protože je zde možné vidět fakt všelicos. Ale mohutnost tankových bitev je úžasná. II. Část - TAJFUN. Závěrečná část začíná přímým útokem na Moskvu a končí sovětskou protiofenzivou v prosinci 1941. Je více vojenská, se spoustou velkých bitev a musím říct, že i záživnější než Agrese. Místa na propagandu tu moc není, což není na škodu. Původně jsem plánoval dát průměr, ale po druhé epoše tu jednu hvězdu přidám. (28.07.2015)

Z filmu sa valí toľko pátosu, ako sme dnes zvyknutí z amerických filmov o hrdinských američanoch, čo oslobodzujú svoje kolónie po celom svete. Taká bola doba a tvorcovia museli urobiť to, čo si vedenie strany objednalo. Len ma prekvapilo, ako sa aj v roku 1985, dávno po prevalení kultu osobnosti, zobrazuje Stalin ako dobrý báťuška družne diskutujúci so svojimi generálmi alebo sŕkajúci čaj s ovocím. Mal by som chuť dať odpad, ale to by si tvorcovia nezaslúžili, lebo sú tam aj dobre zahrané a spracované scény, buď z boja alebo zo života bežných vojakov. A naopak, scény z generálnych štábov sovietskych alebo aj nemeckých sú vrcholom umelosti, aranžovanosti, tie asi režírovalo čisto politické byro a tak sa aj ponechali. Mali by prinášať pohľad do zákulisia, ale dojem je celkom opačný, ani nie dokumentárny, ani nie hraný, celkovo nijaký, len je jasné, že takto to nebolo. Plusom je akurát to, že Nemci hovoria po nemecky, Angličania po anglicky a Rusi v dabingu po česky. Množstvo faktov, čo sa z filmu hrnie na diváka o počtoch tankov, vojakov a samopalov by bolo veľa aj na celú učebnicu dejepisu. (26.04.2015)

Ozerov zase dostal nějaké ty rublíky a masivní množství techniky a komparzu  k dispozici. Pravda - ne tak masivní, jako při natáčení Osvobození. Dá se na to dívat - jezdí tu tanky, střílí se atd...Jinak to probíhá jako vždycky - soudruhuje se tu o sto péro, deformují se dějinné skutečnosti a lže se jako o závod. V jedné obzvlášť bizarní scéně se zdá, že kdyby na frontě nezazpívali do polních telefonů Alexandrovci, tak by se snad ani nevystřelilo z děl - to se musí vidět! A kdybyste si náhodou mysleli, že za počáteční postup nacistů může stalinské vedení a předválečné vražedné čistky v armádě, bude vám to objasněno. Kdepak! Může za to jakýsi nesympaticky ztvárněný plešatý sovětský generál (s knírkem vpravdě hitlerovským) ze Západního frontu...a tak dále a tak podobně... (25.06.2022)

Toto Ozerovovo nepřehlédnutelné dílo, uváděné v našich kinech osmdesátých let také - pokud mne paměť neklame - pod názvem OPERACE TAJFUN, je nezapomenutelné. Samozřejmě, že je Ozerovovi možné vytknout určitou šablonovitost jeho režisérského přístupu, šablonovitost, která v jeho slabších okamžicích má ryze komerční "angažovaný" podtext. Tím vším ovšem nevystihneme přínosnost a výrazně prohloubenou uměleckost této epopeje zejména oproti VOJÁKŮM SVOBODY a v mnohém i OSVOBOZENÍ. (Scéna, v níž Vorošilov mluví s plukovníkem Petrovským a podivuje se nad tím, že velí armádnímu sboru, je pro tento posun víc než příznačná. Petrovskij odpovídá, že byl zatčen, tj. stal se jednou z mnoha obětí psychotizujících čistek v ruské Rudé armádě na konnci třicátých let. Vorošilovova prostoduchá (?) odpověď , že i on byl vězněn, a to hned několikrát, je rázně uťata Petrovského replikou "Ale to byla za cara, soudruhu maršále".) Výsledkem je plastický, relativně až vyvážený obraz sil a vývoje na obou stranách, kterému jen prospívá tehdy ještě ne obvyklé zvýraznění Žukovovy osobnosti, které současně nijak netají jeho značnou osobnostní sebestřednost ("napoleonské" maršálovo procházení v troskách ruším Moskvy) i lidského Rundstedtova podílu na druhé straně. Buďjakbuď, jsme tu konfrontováni s nevšedním dílem přibližujícím v zásadě dokumentární metodou ovzduší a okolnosti první velké, vskutku klíčové porážky nacistického Německa na frontách druhé světové války. Ani to není v žádném případě málo. Ba je to víc, než jsme sami sobě ochotni připustit. (28.04.2008)