Boj o Moskvu

I. Část - AGRESE. Další výpravný epos od Ozerova, který se zaměřuje na první rok tažení proti Sovětskému svazu v roce 1941. První část ukazuje příčiny útoku, samotný útok 22. června a končí v září 1941. Jelikož je film z pozdní doby, není zde vidět až tak moc rudá propaganda, na kterou jsme byli zvyklí v sedmdesátých letech, nicméně politická stránka je ukázána podle tehdejšího smýšlení východního bloku. Celkem s přehledem ukazuje veškeré hlavní události z pohledu hlavních protagonistů. O technice se nemá cenu bavit, protože je zde možné vidět fakt všelicos. Ale mohutnost tankových bitev je úžasná. II. Část - TAJFUN. Závěrečná část začíná přímým útokem na Moskvu a končí sovětskou protiofenzivou v prosinci 1941. Je více vojenská, se spoustou velkých bitev a musím říct, že i záživnější než Agrese. Místa na propagandu tu moc není, což není na škodu. Původně jsem plánoval dát průměr, ale po druhé epoše tu jednu hvězdu přidám. (28.07.2015)

Velke zklamani. Snaha o vernou rekonstrukci valecnych operaci pusobi ve vysledku toporne a slepovane. Bojova technika je sice pouzita opet masove, ale odflaknute. Je pochopitelne, ze nemecke historicke modely tanku nebyly k dispozici, ale plechove nastavby na T-34/85 pusobi v roli nemeckych tanku v r. 1941 velmi komicky. Tesil sem se na znamou likvidaci stareho Mostu, tady sem se dockal. Sudetske hrazdene domy v ruske vesnici jsou opravdu k popukani. Stalin je opet rozvazny, moudry, ale prekvapive maly, navic z celeho politickeho vyzneni je citit urcity revizionismus zpusobeny zrejme dobou vzniku. Zkratka Soveti natocili lepsi valecny filmy nez Boj o Moskvu. (19.09.2006)

Reziser Jurij Ozerov bol asi konformista, a pekne siel po chuti vladnucim sudruhom z KSSZ, ked si mohol dovolit natocit takyto film. Na zaciatok je to dost rozvlacne, a dlhe, ale ako zacnu boje, ide hned kvalita filmu o cosi vyssie. Ozerov rozhodne vedel filmovat, akurat ze film presne serviruje komunisticku predstavu o Velkej Vlasteneckej Vojne tak, aby bolo obyvatelstvo patricne masirovane vladnou propagandou, a aby sa zamlcali fakty, ktore vladnucim sudruhom neboli po chuti. Filmarsky je to vyborne natocene, Ozerov je zrucny reziser. Ale take veci, akoze generali Cervenej Armady si mozu svojvolne kritizovat Stalina /Jakov Tripolski/, kedykolvek sa mu postavit na odpor bez toho, zeby sa im a ich rodinam nieco stalo ...... no LOL. A dost je poznat televizne kulisy - miestami su lacne a tvorcovia ich mohli viac skraslit. Davam vsak vysoke hodnotenie, kedze ide o mimohollywoodsku produkciu, ktoru proste milujem /filmy Tarkovskeho, Bergmana, Truffauta + cs kynematografyja/ 74 % (06.05.2014)

Nejen, že jde o film silně historii zkreslující (to jak generálové v klidu diskutují se Stalinem a oponují mu, je celkem sranda - aspoň pro minimálně zasvěcené) by nemusela být taková hrůza, kdyby byl ten film zajímavě natočený. Vůbec nechápu celkem slušné hodnocení tady a "kultovnost", kterou získal v českých zemích. Snímek může snad zaujmout jen tím, že tam jezdí po krajině dost techniky a běhá hodně lidí. Masovost scén ale neznamená kvalitu. Mnohé scény jsou až za hranicí parodie - nepovedené "akční" scény nebo "dojemné" rozhovory vojáků. Film taky hodně ztrácí tím, že se snaží ukázat vše tak nějak v celku - jako by šlo o ilustraci dějepisné učebnice - to má za důsledek množství postav, v kterých se divák dost ztrácí - pořád jsme na nějakém jiném frontu či štábu a žádná z postav nebo scén nemá dost prostoru, aby nás nějak strhla. Spíše nuda, ale chvílemi i nechtěná legrace. (06.10.2006)

Toto Ozerovovo nepřehlédnutelné dílo, uváděné v našich kinech osmdesátých let také - pokud mne paměť neklame - pod názvem OPERACE TAJFUN, je nezapomenutelné. Samozřejmě, že je Ozerovovi možné vytknout určitou šablonovitost jeho režisérského přístupu, šablonovitost, která v jeho slabších okamžicích má ryze komerční "angažovaný" podtext. Tím vším ovšem nevystihneme přínosnost a výrazně prohloubenou uměleckost této epopeje zejména oproti VOJÁKŮM SVOBODY a v mnohém i OSVOBOZENÍ. (Scéna, v níž Vorošilov mluví s plukovníkem Petrovským a podivuje se nad tím, že velí armádnímu sboru, je pro tento posun víc než příznačná. Petrovskij odpovídá, že byl zatčen, tj. stal se jednou z mnoha obětí psychotizujících čistek v ruské Rudé armádě na konnci třicátých let. Vorošilovova prostoduchá (?) odpověď , že i on byl vězněn, a to hned několikrát, je rázně uťata Petrovského replikou "Ale to byla za cara, soudruhu maršále".) Výsledkem je plastický, relativně až vyvážený obraz sil a vývoje na obou stranách, kterému jen prospívá tehdy ještě ne obvyklé zvýraznění Žukovovy osobnosti, které současně nijak netají jeho značnou osobnostní sebestřednost ("napoleonské" maršálovo procházení v troskách ruším Moskvy) i lidského Rundstedtova podílu na druhé straně. Buďjakbuď, jsme tu konfrontováni s nevšedním dílem přibližujícím v zásadě dokumentární metodou ovzduší a okolnosti první velké, vskutku klíčové porážky nacistického Německa na frontách druhé světové války. Ani to není v žádném případě málo. Ba je to víc, než jsme sami sobě ochotni připustit. (28.04.2008)