Betonová zahrada

Je těžké hlouběji posuzovat dílo, natočené podle literární předlohy, která mi je známa výlučně z třetí ruky. Mikrosonda do hloubi domu na periférii, obraz rodinného prostředí, které se uzavírá samo do sebe a usiluje o maximální řekněme hodnotovou autarkii, je sama o sobě zajímavým tématem. Příběh dospívání vydaného napospas sobě samému, čas, který přestává uplývat, plynout, to je ještě větší autorská sonda. Z tohoto hlediska lze mluvit o umělecké výzvě, jejíž působivost i pro hodně poučeného diváka významně oslabuje právě ona zcela ze všeho vyvázaná atomičnost, do níž jen tu a tam proniká vnější svět jako příležitostný závan čehosi cizího a pro sourozenecké obyvatele domu nežádoucího. Je jasné, že toto zastavení je dočasné a je otázkou, nakolik a co vlastně může změnit. Pokud něco z této ponuré sondy cítím, je to touha po pohlazení, lásce, bezbrannost zrazené bezradné a tápající dětské ruky, jak ji naznačují závěrečné obrazy ZAHRADY. (15.10.2009)

Dospívání po anglicku. Bez hvěždných hereckých jmen, dynamiky a pro změnu v gardu bratr - sestra. Občas vcelku odvážné a otevřené, místy jen "dětská" teen konverzačka doplněná o minimalistickou výpravu a úspornou režii. Jako vykreslení pubertálního experimentování v celé svojí naivitě, křehkosti a nevinnosti OK. (25.08.2022)

Zhlédnuto bezprostředně po dočtení stejnojmenné literární předlohy Iana McEwana. Betonovou zahradu jsem viděl poprvé před lety na střední škole, kde jsme tento film z různých úhlů rozebírali - námětů k přemýšlení poskytuje požehnaně. Osobně mě tam nejvíc baví ta jemná psychologie 4 sourozenců, kteří si bizarním způsobem rekonstruují novou rodinu, aby překonali trauma z nedávného úmrtí obou rodičů. Ian McEwan v tomto smyslu potvrzuje domněnku, že každá rodina představuje určitý živý organismus, v němž má každý člen obsazenu svoji niku, a do jisté míry lze s těmito rolemi hýbat a nově obsazovat. Birkinův snímek - až na pár nepodstatných detailů věrně se držící literární předlohy - tak diváka konfrontuje s nekonvenčním světem nedospělců, kteří ve způsobu vlastní kompenzace života v emočně deprimujícím prostředí prokážou pozoruhodnou vitalitu a sourozeneckou soudržnost, kterou příchozí outsider nemá šanci prolomit (postava Juliina přítele Dereka). Závěr snímku vyznívá nejednoznačně - dvojice sourozenců prostřednictvím incestního spojení stojí na prahu dospělosti a zaujímá uvolněné niky svých rodičů. Současně je jejich moment sexuální iniciace narušen modrým světlem policejních majáků, a příchod vetřelců hrozících narušit rodinnou idylku je již na spadnutí. Betonová zahrada tak představuje umělecky působivé podobenství o síle sourozenecké lásky o nelehkém období nástupu dospělosti, která zde přichází v incestním svazku, jen pár metrů od mrtvé matky - velkolepé vítězství Erota nad Thanatem! (Tatáž myšlenka mi mimochodem bleskne hlavou při každém pohledu na falickou zpupnost Žižkovského vysílače, v jehož základech stojí židovský hřbitov). Ostatně celý ten film je velmi plodnou půdou pro diváka obeznámeného s psychoanalýzou a Freudovým učením - za všechny stojí zmínit třeba scéna, v níž Jack dosahuje orgasmu (a v knize i první ejakulace) v koupelně, zatímco jeho otec v tu samou chvíli umírá na srdeční příhodu - symboličtější znázornění překonání Oidipova komplexu aby pohledal. Betonová zahrada je báječný film, a to třeba už jen pro možnost vidět v něm mladičkou Charlotte Gainsbourg, před všemi těmi Antikristy, Melancholiemi, apod. Mám ji čím dám tím radši, a tenhle film taky. (22.07.2012)

Po smrti svého otce zůstanou Jack, Julie, Sue a Tommy pouze s nemocnou matkou. Když se i její dny nachýlí, rozhodnou se děti její smrt nikomu neoznámit, aby nebyly umístěny do sirotčince či podobného zařízení. Jak se ale dokáží vyrovnat se ztrátou obou rodičů, přicházející puberty a celkového pocitu viny ... Kdysi jsem četl knihu Iana McEwana, aniž bych měl tušení, že dle ní byl natočený i film. Kniha mne vcelku zaujala, i když se mi zdála trochu "bez konce", a tak jsem byl zvědavý, jak si s touto situací poradí filmaři. Díky tomu, že se Andrew Birkin hodně striktně držel předlohy (aspoň jak si pamatuji), tak bohužel skončil se stejným problémem - film působí trochu nedokončeně. Závěrečné titulky přicházejí trochu nečekaně po jedné ze silných scén, aniž by film (obdobně jako knižní předloha) cokoliv vysvětlil. Chápu ale, že to není Birkinova vina - předloha je předloha. Rozhodně ale musím pochválit herecké obsazení, kterému vévodí Charlotte Gainsbourg a práci s kamerou, horko a dusno z obrazovky přímo sálá (a není to tím, že je to plasmová tv :) ) (02.03.2012)

Nevšední zážitek pro všední dny. Téma odzizení, hledání integrity a vlastního já u "nedosocializovaných" mladých lidí pluje na filmové vlně smutku, samoty a bezvýchodné strnulosti. Osiřeni jako ztráta pout i zodpovednosti, jako osvobozeni ale i ztrata vedeni, cile a smysluplnosti. Kniha sice zvýrazňuje vnitřní pnutí postav a srozumitelněji rozvíjí další témata (postindustrialní izolace, betonový hrob jako životodárné tajemství i památka, přežívání bez vzorů, sexualní puzení obrácené dovnitř "rodiny"), i tak se ale podařilo látku převést na plátno přinejmenším dost dobře. (28.01.2009)