Betonová zahrada

Hm, zajímavé citlivé francouzské. A přez to všechno mně to nechytlo. Možná je to tím, že se celý film odehrává ve "vzduchoprázdnu" a to nemám ráda, protože takhle to přece nikdy není. Pokud se týká děje, žádný div, že se psychika dětí po smrti svérázného otce a nemocné matky se vším vyrovnává po svém. Přežít jak nejlépe to jde, to je cíl nejen náš, ale Jacka, Julie a i chlapce, který v zrcadle hledá svou mámu. Jak smutné, jak kruté.Tento film mi připomíná svým pojetím sexuality snímek Snílci a svým vykreslením křehkostí dětské osobnosti film Anděl u moře (Un ange à la mer). (04.04.2010)

Velmi dobře natočený film, kterému ovšem k lepšímu výsledku schází pár lepších herců v mužských rolích, předně hlavní postava by si zasloužila mnohem lepšího herce a takové Charlotte Gainsbourg nesahá ani po kotníky (a ta by si zasloužila víc prostoru), ovšem jinak? Silné téma s trochou kontroverze (za spoilery na plakátu bych vrážel sirku pod nehet tomu, kdo to vymyslel), které na pár místech osciluje mezi klasickým dramatem a lehkým artem (většina věcí, co se ve filmu objevují jsou velmi, velmi všední, ale velmi dobře podané). A i přes nastolená témata dokáže být většina scén citlivá a něžná. (09.03.2016)

Zhlédnuto bezprostředně po dočtení stejnojmenné literární předlohy Iana McEwana. Betonovou zahradu jsem viděl poprvé před lety na střední škole, kde jsme tento film z různých úhlů rozebírali - námětů k přemýšlení poskytuje požehnaně. Osobně mě tam nejvíc baví ta jemná psychologie 4 sourozenců, kteří si bizarním způsobem rekonstruují novou rodinu, aby překonali trauma z nedávného úmrtí obou rodičů. Ian McEwan v tomto smyslu potvrzuje domněnku, že každá rodina představuje určitý živý organismus, v němž má každý člen obsazenu svoji niku, a do jisté míry lze s těmito rolemi hýbat a nově obsazovat. Birkinův snímek - až na pár nepodstatných detailů věrně se držící literární předlohy - tak diváka konfrontuje s nekonvenčním světem nedospělců, kteří ve způsobu vlastní kompenzace života v emočně deprimujícím prostředí prokážou pozoruhodnou vitalitu a sourozeneckou soudržnost, kterou příchozí outsider nemá šanci prolomit (postava Juliina přítele Dereka). Závěr snímku vyznívá nejednoznačně - dvojice sourozenců prostřednictvím incestního spojení stojí na prahu dospělosti a zaujímá uvolněné niky svých rodičů. Současně je jejich moment sexuální iniciace narušen modrým světlem policejních majáků, a příchod vetřelců hrozících narušit rodinnou idylku je již na spadnutí. Betonová zahrada tak představuje umělecky působivé podobenství o síle sourozenecké lásky o nelehkém období nástupu dospělosti, která zde přichází v incestním svazku, jen pár metrů od mrtvé matky - velkolepé vítězství Erota nad Thanatem! (Tatáž myšlenka mi mimochodem bleskne hlavou při každém pohledu na falickou zpupnost Žižkovského vysílače, v jehož základech stojí židovský hřbitov). Ostatně celý ten film je velmi plodnou půdou pro diváka obeznámeného s psychoanalýzou a Freudovým učením - za všechny stojí zmínit třeba scéna, v níž Jack dosahuje orgasmu (a v knize i první ejakulace) v koupelně, zatímco jeho otec v tu samou chvíli umírá na srdeční příhodu - symboličtější znázornění překonání Oidipova komplexu aby pohledal. Betonová zahrada je báječný film, a to třeba už jen pro možnost vidět v něm mladičkou Charlotte Gainsbourg, před všemi těmi Antikristy, Melancholiemi, apod. Mám ji čím dám tím radši, a tenhle film taky. (22.07.2012)

Možno o čosi menej temné ako literárna predloha - a práve preto citlivejšie, pretože skúmanie hraníc detskej nevinnosti /obklopenej studeným, zlým svetom dospelých/ tu víťazí nad všadeprítomnoou morbídnosťou a zmarom. P. S. Škoda preškoda, že autor predlohy, Ian McEwan sa po Betónovej záhrade a Pohostinnosti cudzincov preklopil z polohy chirurga temných stránok duše do pozície mondénneho psychoanalytika. (18.12.2006)

Betonová krychle domu, betonové kvádry rozbitých betonových zdí kolem, zabetonovaná zahrada a vbetonovaná mrtvola. Ale přesto tento beton nemůže překrýt prastaré instinkty, není symbolem něčeho pevného, trvalého, neměnného. Z rodiny se po smrti rodičů stává klan (ironická poznámka: Gainsbourgů a Birkinů?). Tabuizované pojmy, jako je danost pohlaví a incest, se stávají porézní jako špatně udělaný beton, z něhož vylézají mravenci a další havěť. Birkinův film nás samozřejmě znejistí: i když víme (odkud?), že to tak nemá být, neděje se tu nic špatného - neobvyklost není vždy nepřirozenost -; jako bychom sledovali vzdálený (snový) odraz událostí, které se odehrály někde na panovnickém dvoře starého Egypta. (01.02.2016)