Tri zlaté dukáty
Three Golden Ducats
Režie:
Mariana Čengel SolčanskáKamera:
Ivan FintaHudba:
Ľubica ČekovskáHrají:
Katarína Krajčovičová, Ladislav Bédi, Jozef Vajda, Peter Kadlečík, Jitka Čvančarová, Jana Hubinská, Juraj Hrčka, Michal Isteník, Ondrej Kovaľ, Lesana Krausková, Zuzana Norisová, Marián Labuda ml. (více)Obsahy(1)
Jen tři zlaté dukáty v dlani má zakletá slečna Julie k tomu, aby se mohla vrátit zpátky do života. Vždycky jen jednou za sto let… Juraj není jenom obyčejný venkovský pastýř ovcí, díky místnímu učiteli je vzdělaný, umí číst a psát v mateřštině i anglicky. A díky tomu se u něj z různých knih, novin a časopisů dozvídá o světě, o nových vynálezech a objevech z počátku 20. století. Jeho snem je cesta až do Ameriky. Na to potřebuje peníze. Když se jedna z oveček zatoulá k ruinám starého hradu, objeví se před ním nečekaně tajemná slečna Julie. Je krásná a tvrdí o sobě, že je majitelkou místního velkého panství i se zámkem. Nesmí ale nikomu říct, že někdy počátkem 17. století ji do věčnosti zaklela bohatství a moci chtivá teta, ani o tom, kdo a jak ji může prokletí zbavit. Z minulosti si odnesla jen tři zlaté dukáty, z nichž jen jeden může jednou za sto let nabídnout za vysvobození. Pastýř Juraj, kterého potkává s posledním zlatým dukátem v dlani je její poslední šancí. A Juraj zlatý dukát potřebuje. Za něj by si mohl koupit lístek na loď do Ameriky. Netuší ale, jaké problémy se záhadnou dívkou z časů dávno zapomenutých mu tím začínají. (Česká televize)
(více)Recenze (255)
Omnoho lepšie ako JASKYŇA, hoci aj len v televíznej produkcií. Čengel Solčanská tu pokračuje vo svojej tvorbe, z ktorej je evidentné, že ju nezaujíma žáner rozprávky, ale príbehu zasadeného do histórie. Fantastických prvkov je tu ešte menej ako v predchádzajúcom filme, vlastne je jediný a tento nadprirodzený motív kliatby tu pôsobí len ako spúšťač deja, ktorý sa následne celkom opúšťa. Všetko ostatné, čo nasleduje, je podriadené relatívnej historickej vierohodnosti doby, v ktorej sa dej odohráva. Už len počiatočné presné zasadenie deja do roku 1600 budí pozornosť a po (bohužiaľ nevyužitých) mikrozastávkach v rokoch 1700 a 1800 sa príbeh odohráva v reáliách doby roku 1900 a je do značnej miery založený na kontraste charakterov oboch hlavných postáv, mentálne oddelených stáročiami. Z toho vyrastá aj najväčšie prekvapenie - vydarený a príjemný humor, to jest jav v slovenskej kinematografií naozaj vzácny! Podobne ako v predchádzajúcom filme tu defiluje dobre využitá a krásne nasnímaná slovenská krajina, ako aj množstvo postáv, ktoré sú však na rozdiel od JASKYNE zrejme vďaka prítomnosti spoluscenáristky naozaj využité a tentokrát aj do jednej perfektne obsadené a zahraté. Aj tá najvedľajšia postavička tu napokon má svoje opodstatnenie a dramaturgickú líniu dotiahnutú do konca. Práve kvôli tomu všetkému potom zarazí aj zamrzí uponáhľanosť a okatá scenáristická neobratnosť až lajdáckosť v poslednom akte na zámku. Vysvetľujem si to tým, že keďže ide o oficiálnu vianočnú rozprávku, bolo na ňu menej času než je obvyklé, keďže režisérka mala vianočný film aj minulý rok a popri tom ešte pracovala na svojom hlavnom diele - (ako inak) historickom filme SLÚŽKA. Škoda, mohlo to byť ešte lepšie, ale aj tak ma ten film naozaj potešil. ()
Možná to je tou štědrovečerní masáží od Janáka včera, ale vedle toho tahle slovenská pohádka vypadá na pět hvězd. Scénářem to je jednoduchoučké, že by se to vešlo do formátu Večerníčku, ale přesto se na to dobře koukalo, mělo to smysl, hrozně sympatické duo Krajčovičová Bédi a herecky přesvědčivé ( ikdyž tuhle disciplínu vyhráli záporák Vajda, a učitel Hrčka ). Takže na štědrovečerní pohádky Slovensko Česko 1:0. ()
Slováci zde vsadili na vděčné téma zakleté šlechtičny a vůbec neprohloupili. Urozená panna Julia, zakletá začátkem 17. století, čekala na své vysvobození tři sta let. Poté se ocitne v době na počátku 20. století, seznamuje se s jiným stylem života i myšlení a s technickými vymoženostmi oné doby, jako je třeba elektřina nebo automobily, což je nejzábavnější část filmu. Další děj akcentuje tehdejší sociální poměry na Slovensku, do nichž je tento jednoduchý pohádkový příběh organicky začleněný. Slušně odvedená filmařská práce. Přikládám záznam tematicky korespondujícího snu. - - - Sen o zakleté slečně (v noci z 20. na 21. prosince 2020) - - - Je pěkný letní den. Jsem na výletě v nějakém městě s krásně restaurovaným historickým centrem. U starodávné brány stojí slečna, má na sobě šaty jako kdyby se chystala na ples a usmívá se na mě. Zastavím se a prohodím s ní pár slov. Ona mi navrhne, jestli bych nechtěl jít na hradby. Prý je z nich úžasná vyhlídka. Projdeme branou, zahneme vlevo, vyjdeme kousek nahoru a jsme na hradbách. Kochám se výhledem na okolí. Slečna stojí vlevo těsně vedle mě a nabádá mě: „Podívej se vlevo, ještě víc, víc...“ Poslechnu ji a hledím jí přímo do obličeje. Má přivřené oči a pootevřené rty, zjevně v očekávání polibku. Políbím ji, jenomže má na rtech silnou vrstvu rtěnky a na obličeji spoustu mejkapu. To bych ji nejdřív musel umýt, aby se dala líbat. Všimnu si, že její šaty jsou nahoře rozpínací a že pod nimi zjevně nemá podprsenku. Povzbuzen jejím vzdycháním ji rozepnu a věnuji se jejím ňadrům. Ta má však silně napudrovaná a ten pudr nějak podivně voní. Začnu jí jazykem dráždit bradavky, ale i ty si patrně něčím ošetřila, protože jsou hořké jak pelyněk. Úplně mi to vezme inspiraci. Když to slečna zaregistruje, zmizí. V rukou mi zůstanou pouze její šaty, které se zmenšily, takže vypadají jako šaty na panenku. Leknutím je upustím a ony spadnou dolů z hradeb. Podívám se po nich, ale nikde je nevidím. Nicméně vidím bránu a u ní stejnou slečnu. Tentokrát má na sobě džíny a bohatě zdobenou halenku. Pohlédne na mě a řekne: „Já už fakt nevím, co bych si měla obléct, abych se chlapům líbila.“ Ukáže se, že mé erotické dobrodružství sledoval asi tucet lidí poschovávaných v okolí. „Tak se jí to zase nepovedlo,“ říká někdo. Zeptám se, o co tady vlastně jde. Dozvídám se, že slečna je zakletá. Zjevuje se u té brány už odnepaměti, a sice jednou ročně od pravého poledne do jedné hodiny po poledni. Vysvobozena může být tím způsobem, že ji během té doby nějaký muž ojede. Zatím to však nikdo nedokázal. Ptám, se proč na sebe strašidlo plácá tolik mejkapu. To pod ním vypadá jako mumie? Ale kdepak! Onehdy se ji snažila ojet jedna místní lesba a dobře se na to připravila. Vzala s sebou kabelu s odličovacími přípravky, lubrikační gel, vibrátor... Že prý když je dnes ta rovnost pohlaví, tak se musel změnit i smysl kletby a vysvobození může provést i žena. Odlíčila ji a pod mejkapem objevila svěží pleť, ale rty pořád chutnaly divně. Umyla strašidlu pudr z prsou, ale hořkost z bradavek nebylo možné ničím odstranit. Nakonec dostala strach a nechala toho. Říkám, že tu hořkou chuť pořád cítím v ústech. Přátelští domorodci mě informují, že se ta pelyňková pachuť dá dobře spláchnout pivem: „Nezajdeme na jedno?“ Zajímá mě, jestli se nikdy nenašel borec, který by strašidelné slečně jednoduše vyhrnul šaty, stáhnul kalhotky a šel rovnou na věc. Ve středověku se s tím chlapi asi moc nemazali a vzhledem k tehdejšímu stavu hygieny nikdo nijak zvlášť nevoněl. Vždyť tudy kdysi táhli Švédové, později Prusové a co já vím, kdo ještě. To přece není možné, že by ji nikdo nepřefiknul. Odpověď: „V městské kronice se o žádném takovém případu nepíše, ale kdyby se to stalo, tak by tady už nebyla. Třeba má dole také nějaký problém, kdo ví? Kromě toho je k dispozici pouze jednu hodinu ročně.“ () (méně) (více)
Bohužel značně nevýrazná pohádka, která nemá moc co nabídnout. I přes střídmou délku je značně patrná dějová prázdnota a ústřední herecké duo, potažmo jejich charaktery jsou stejně tak nevýrazné. Tam, kde mohla paní režisérka disponovat u svýhc minulých počinů velkým rozpočtem a uspokojit tak diváka alespoň vizuální podívanou na Slovenské scenérie, tak tady si musí vystačit s jedním skanzenem. Očekávám, že příští rok po této "pohádce" (protože pohádkového je tu opravdu málo, chtělo by to, aby si tvůrci natrénovali základní definici pohádek) nikdo neštěkne. ()
Mne sa to celkom páčilo. Namôjdušu sa mi to celkom páčilo. Už som asi niekde písal, že M.Č.Solčanská sa každým krokom, aj keď veľmi pomaly remeselne zlepšuje. Ak nie, tak to píšem teraz. Predovšetkým som hlavne rád, že sa tvorcovia nedržali dnešných trendov a nenatočili trápne fantasy, typu "čáry-máry-fuk a všetko je vyriešené", ale naopak, natočili obyčajný klasický, pekný a jednoduchý, osviežujúci rozprávkový príbeh. Hercom (až na niektoré drobné zaváhania) nemám čo vytknúť, myslím že hlavne herec hlavnej postavy to zahral úplne bezchybne a veľmi prirodzene. Nevhodné herecké prehrávanie som nepostrehol, teda až na jeden krátky záber s učiteľom. Oceňujem aj to, čo by normálne malo byť samozrejmosťou a to je zrozumiteľnosť dialógov, Solčanská totiž viac myslí na diváka a tak je každé slovo vo filme zrozumiteľné. To len tak na margo iných slovenských filmov poslednej doby. Za krásne scenérie, ktoré vyzuálne doslova pohladili, môžeme vďačiť prírode, ale za čo si zaslúžia pochvalu tvorcovia sú interiéry a kulisy, tie boli tak preplnené rekvizitami a bol v nich taký uveriteľný neporiadok, že to ozaj vyzeralo, akoby tam ktosi býval. Podobne je to aj s kostýmami, aj keď ja by som použil staré a ošúchané, ani tie nevyzerali na hercoch akoby boli práve dovezené z čistiarne. Áno, pracujúci ľudia sú spotení a špinaví a zistil som, že niektorí režiséri o tom ani len netušia. Mimoriadne dôležitou súčasťou v takomto filme je aj hudba, priznám sa, že ja našim tvorcom (nie len hudobným) už istý čas veľmi nedôverujem a preto sa bez patričného záujmu nezaobišla ani pani Čekovská a som rád, že ani tu nie som sklamaný. Aj keď veľkolepejšie by to bolo s orchestrom, až tak prehnane umelo to zase neznie a hlavne z toho bolo poznať dosť serióznej práce. Celému filmu by som vytkol iba tú pasáž pred koncom, keď Júlia vojde do zámku. Tieto scény boli veľmi nedomyslené a film nepochopiteľne na chvíľu zišiel z dobrej cesty. Škoda, lebo k veľkému Popolvárovi už naozaj veľa nechýbalo. 72,5%. ()
Galerie (53)
Zajímavosti (8)
- Natáčení probíhalo na Oravském hradě v obci Oravský Podzámok na Slovensku, na hradě Beckov u Trenčína, v klášteře Rosa Coeli v Dolních Kounicích a v Muzeu oravské dědiny v Zuberci. (SONY_)
- Ladislav Bédi se kvůli roli pastýře Juraje naučil jezdit na koni a také strávil nějaký čas na ovčí farmě: „Pokusil jsem se pochopit, co všechno musí dobrý pastevec umět. Při natáčení ale vypadala práce se stádem ovcí úplně jinak. Musel jsem se popasovat s tím, co přinesl daný okamžik,“ uvedl. (SONY_)
- Pôvodne mal projekt režírovať Stanislav Párnický. Po jeho smrti ho prebrala Čengel-Solčanská. Film mu je v závere venovaný. (Arsenal83)
Reklama