Baltazarova hostina aneb Noc se Stalinem

"Asi si ma s niekým splietol. Uff, nechcel by som byť na mieste toho chlapa..." Netušil som do čoho idem, pred zhliadnutím som dej nečítal. Ten nakoniec nie je nijako komplikovaný. Skupina tanečníkov predvádza radu abcházkych a kaukazkých tancov na oslave najvyšších predstaviteľov strany na čele so Stalinom. Takmer celý dej sa odohráva v jednej veľkej sále, napriek tomu film nenudí ani na chvíľu. Tieto kavkazké tance a hudbu som vždy obdivoval a mám ich rád, preto som si užíval aj tieto pre niekoho menej zaujímavé scény. Najsilnejšie sú momenty, v ktorých Stalin len podozrivo a ticho sleduje mŕtvymi očami svojich straníckych kolegov alebo sa snaží vtipkovať. Tí sa idú od smiechu rozpučiť, veď to Stalin vtipkuje!...Celkovo veľmi silný film, pre mňa donedávna absolútna neznáma, ale určite ide o jeden z najlepších filmov na tému Stalin. 90%. (24.01.2015)

Ze všech perestrojkových snímků, které jsem měl možnost vidět, na mě Baltazarova hostina, snad s výjimkou satiricky laděného Města Zera, zapůsobila nejvíc. Je daleko mrazivější a syrovější než mnohem známější Abuladzeho Pokání. Přece jen těch pět let, co oba filmy dělí, prolomilo ledy a umožnilo nazývat věci pravými jmény. Ke skutečnému filmovému zážitku je lepší znát historické reálie Sovětského svazu a Gruzie jako rodiště Stalina a jeho nejbližšího spolupracovníka Beriji, protože film respektive literární předloha pracuje se skutečnými jmény a historickými událostmi. Film je dokonalou ukázkou politické zvůle a analýzou, jak se rodí a fungují diktatury. Pečlivá režie, silné herecké výkony a kvalitní scénář - co chtít víc? Celkový dojem: 95 %. (17.09.2007)

D9ky skvělé práci autorů s jednou hostinou a několika málo flashbacky by se dalo psát mnohé: o paradoxu, díky němuž první země socialismu (nejpokrokovější to epochy) dokázala za 20 let existence jen oživit dávné byzantinské patrimoniální praktiky, v nichž je panovník sluncem - všechny svou velikostí ozařující a k němuž se všechny pohledy a naděje národa zase vracejí. Nebo o tom, jak se gruzínský terorista stal ruským vládcem atd... Jako filmařský a umělecký paradox (ale díky za něj) mi však osobně připadá, že kvůli mistrovství autorů filmu i knižní předlohy se postava Stalina vymaňuje z jednoduchého manichejského dělení na absolutní dobro a zlo, den a noc. Krutost zůstává, ale nejednoznačnost jeho gest, stejně jako téměř dojemná (samozřejmě vyfabulovaná) Stalinova zpověď a výpověď o moci, dělají tuto krutost uvěřitelnou, protože lidskou. Protože člověk je vždy spíše hádanka, než ztělesnění principu (ať zla nebo něčeho jiného). Autorům se podařil divácky velmi vděčný paradox - věrně ukázali Stalinovy nejhorší stránky, ale udělali z něj člověka. Pravý opak se dařil filmům typu "Pád Berlína" atp. (13.07.2014)

Princip kolosea je funkční jak v realitě, tak ve filmu. Nacpat několik lidí do jedné místnosti s tichou bombou, jakou byl Stalin, je děsivé a lze z toho snadno vytřískat hodně dusné atmosféry. A to, i když dějově k ničemu vážnému nedojde. Jen se jí, tančí a povídá. Z toho hlediska je ve své jednoduchosti Baltazarova hostina zdařilá a funkční. Zvlášť, když přičteme fakt, že tvůrci vykopali z hrobu samotného Stalina, aby zahrál sám sebe (ano, až tak je Petrenko v této roli uvěřitelný – samozřejmě s pomocí kostymérů a maskérů). Nicméně nemohu se zbavit dojmu, že přílišná doslovnost a přehnaná dramatičnost tohle všechno zbytečně shazuje. (12.12.2013)

Snímek, jehož mrazivost spočívá v trvale přítomné hrůze skryté za kulisami všeobecného veselí a pohody. Jedna z nejzajímavějších vedlejších postav je dlouholetý Stalinův důvěrný přítel, abcházský vůdce Nestor Lakoba (Beria jej později nechal otrávit a celá jeho rozvětvená rodina byla vyvražděna). Jeho ve filmu prezentovaná záliba v sestřelování vajec z hlav kuchařů je historickou skutečností - tento varietní kousek Lakoba rád předváděl na večírcích, aby doložil své excelentní střelecké schopnosti. (14.03.2009)