Piano

Velmi citlivě zachycené drama dvou mužů a jedné ženy, které osudově spojil Nový Zéland a piano oné ženy, která skrze něj komunikuje se světem a vyjadřuje své niterní pocity... Nemohu snad nic vytknout, hudba, scenérie, herecké výkony, prostě vše, jak má u velmi dobrého snímku být. Měli by vidět všichni zamilovaní.. :-) (16.11.2011)

Kolik musí žena obětovat, aby byla slyšet? Piano, symbol vyspělé společnosti, poskytuje Adě výsadu. V očích mužů se díky němu stává ženou z jiného, tajuplného světa, čímž je tradiční střet pohlaví obohacen o neméně směrodatný, antropologií lehce načichlý střet kultur. Zatímco Baines touží její svět blíže poznat, její manžel jej chce ovládnout, kolonizovat. Objemný hudební nástroj, který s sebou vláčí jako své břímě, pro protagonistku zároveň představuje možnost úniku do svého vnitřního světa. Díky Bainesovi sice postupně objevuje hudbu také mimo sféru vlastního hraní, zároveň se tím ale vzdaluje dceři, jejíž ztráta by pro ni představovala větší ránu než opuštění manžela. Jakkoli se rozhodne, samotnou ji nečeká štěstí, nanejvýš jen další bolest a ponížení. Ač tvoří jádro snímku klasický milostný trojúhelník a Ada v souladu s melodramatickými zákonitostmi působí jako magnet na veškeré utrpení, Jane Campion banální melodrama nenatočila. Nejzřetelněji se její feministické ohýbání pravidel žánru (mnohem zřetelněji například dává najevo, že muž se ženou nakládá jako s majetkem, s nímž může dle libosti handlovat), projeví nečekaným úhybným manévrem těsně před koncem. Z milostného příběhu o ženě, mužích a pianu se nakonec – s nemalými bolestmi – zrodí silná výpověď o emancipaci. Když si k silnému emocionálnímu zážitku a k herectví Holly Hunter, pro něž nemám slov, přimyslím překrásnou hudbu a kameru, zdá se být adekvátním hodnocení nejvyšší. Jenže v příliš mnoha scénách Piano nic jiného než onu hudbu a pěkné obrázky nenabízí a režisérčin koncept často dostává přednost před věrohodností v jednání postav. V tom je film melodramatický bezezbytku a bez podvratnosti. 80% Zajímavé komentáře: k212, ScarPoul, sidonka, mortak, Autenticita, Manesma (18.05.2018)

čojaviem... kto je bez viny (že sa mu niekedy nepáčil nejaký všeobecne rešpektovaný a očividne skoro objektívne kvalitný film), nech hodí kameňom, ale aj keď je anna paquin rozkošne oprsklá, nafučaná slečinka, holly hunter je krásna (a nahá) a novozélandská príroda tu miestami vyzerá lepšie, než v pánovi prsteňov, je to buď príliš ženské (dokonca ja na mňa - a to pritom pride and prejudice joea wrighta mám rád), alebo neviem... lebo ma to veľmi nebavilo... bavilo ma pozerať sa na to, ale nebavilo ma to sledovať; (03.02.2013)

The piano si treba emocionálne prežiť. S jeho krásnou atmosférou, melanchóliou, nostalgiou, hudbou a hercami. Nemusíte ho racionálne pochopiť, scenár je melodramatický a tak cynickejší diváci ho môžu označiť za lacný gýč a pseudo art film. Plusom pre európana a američana je exotické prostredie historického Nového Zélandu, čo určite v mnohých prípadoch zavážilo v hodnotení a pridalo nejakú tu hviezdu tohto inak jednoduchého príbehu. (25.06.2012)

Piano nepatří do sorty snímků, které by vyrážely dech náhlým emociálním výbuchem. Zapadá do té početně slabší, ale o to cennější skupiny, kde pocity mistrně oscilují mezi hraničními přímkami smutku a vášně, mezi klidem a bouří, aby se tu a tam zlehka vrcholu dotkly a zase se stáhly do prostoru neklidného čehosi. Nevím, jestli je to tím, že na režisérské sesli seděla žena, ale výmluvnost některých scén je ohromná, bez potřeby komplikovaných dějových rekvizit. Stačí jeden záběr na Adin obličej, hledící za klavírního doprovodu na pláž "zdobenou" opuštěným pianem, a víme, že bez svého milovaného nástroje nedokáže pokojně žít. Baladicky rozehraný příběh se nesnaží soustředit na kontrast vznešenosti postav s nehostinností Nového Zélandu - ten slouží jen jako hezká kulisa vesmíru citu a necitu, který se rozprostírá mezi třemi hlavními postavami. Nádherná je kupříkladu scéna, kdy se již uvědomělý Stewart snaží se vší marností v lese "získat" Adu, která před obchodnickým chladem svého manžela stále dobrovolněji utíká k touze negramotného dobráka Bainese. Černobílost tu neexistuje, nikdo není vítěz, nikdo není poražený. Kdoví, jestli na tom tváří v tvář institutu člověčenství není nejlépe právě Stewart. I přes ohavný čin, spáchaný v náhlém bolestném zmaru. A ten dvojsečný konec je prostě vytoužená třešinka na dortu. Proč by piano, které je středobodným symbolem všeho, nemohlo být i finálním elementem, rozhodujícím o... moment, ono už je tak trochu na divákovi, který obrázek si dosadí na poslední místo právě dokonaného díla. Skvělé herecké výkony všech zúčastněných - malá Paquinová si odnesla oscara zaslouženě. Lokace nemohly být vybrány lépe. Všechno je tolik neučesané, tolik krásné... 10/10 (19.03.2008)