Sněžné bratrstvo

Na pomezí 3-4*. Ten příběh je sám o sobě dost zajímavý a viděl jsem o tom super dokument, ale pro zfilmování je to dost těžce uchopitelné. Jakmile totiž kluci ztroskotají, tak je dobrou hodinu jen sledujeme jak zavření v letadle kecají o tom zda sežrat brankáře nebo obránce a zda je to společensky přípustné. Ani jsem tam nemusel být a dostával jsem při sledování dost těžký záchvat ponorkové nemoci. Jen občas vylezou ven, kde pro změnu kecají o tom, zda je Otec při posledním rozsouzení nechá spálit na uhel nebo jim odpustí. Na produkci Netlixu ale nakonec neobvykle dobrý film, jen kdyby to dali Ronu Howardovi a zkrátili to o půl hodiny tak bych byl spokojenější a ta čtvrtá hvězda by nebyla spíš z milosti. (14.01.2024)

Velmi realisticky zpracovaná podívaná, v níž nám tvůrci bez sebemenších skrupulí ukazují, co se v oněch osudných dnech odehrávalo. Režisér J.A. Bayona nedělá žádné zbytečné rušivé odbočky, již v začátku nám nabídne nervy drásající okamžiky ztroskotání letu 571, kde vynikne vtahující kamera a dobře známé tóny z pera Michaela Giacchina. Od tohoto momentu, od něhož sledujeme postupný rozklad naděje, následují další výrazné scény, u nichž se slabým povahám možná udělá lehce nevolno. Bohužel, i přes tyto atributy jsem se neubránil dojmu, že celému ději by více slušela kratší stopáž, jelikož v případě olbřímích 140 minut to celé občas působí trestuhodně rozvláčně. Avšak poté nás z děsuplné letargie vysvobodí dokonalé finále, které utahuje šrouby emocí až na samotné maximum. Co tedy dodat na závěr?  La sociedad de la nieve je i přes některé neduhy skvěle natočeným mementem Zázraku v Andách, který fascinuje i po desítkách let. Jsem vážně velmi rád, že se tohoto projektu chopil tak schopný tým, přičemž nám doručil realisticky děsivý zážitek, který doslova bere dech. Skvělá práce! (Netflix) (09.01.2024)

Knižní předloha nese podtitul „Definitivní popis největšího světového příběhu o přežití“ a slovo „definitivní“ bych použil i ve spojení s filmovým zpracováním tohoto příběhu. Je dobře, že film vznikl ve španělsko-uruguayské koprodukci a Bayona byl pro tuto látku ideálním kandidátem – díky jeho jménu přilepenému k tomuto filmu zároveň i dopředu víte, co lze očekávat. Society of the Snow je kvalitně vysoustružený mrazivý survival, který dokáže strhnout a vyvolat soucit s osudy postav, ke kterým byly životní okolnosti nesmírně kruté. Vrcholnou scénou filmu je precizně natočený pád letadla, jehož intenzita a nepříjemnost dokáže silně pocuchat nervy – to praskání kostí mi zní v uších ještě teď. Následně bych rád vypíchl i sekvenci s lavinami, během kterých se všudypřítomný zmar a beznaděj daly krájet nožem. Příběh přeživších ztroskotaných v srci And je nadčasový a univerzální i díky zásadním otázkám, na které si každý musí odpovědět sám a drtivá většina z nás naštěstí jen hypoteticky. Co je člověk ochoten a schopen udělat pro vlastní přežití? Cokoliv! (10.10.2023)

„Pablo byl dobrý chlap. Diego je naprosto nechutný. Pedro je fešák xežrání.“ Tyto věty mohou v kontextu této předělávky filmu Přežít o světově asi nejproslulejší partičce lidožroutů opět nabývat zcela nových a neotřelých významů. Z technického hlediska je to samozřejmě předělávka modernější, exekučně hezčí, jazykově autentičtější, a i kulinářsky mnohem pestřejší a odvážnější. V roce 1993 si američtí kluci po dvouhodinové etické filipice jen ke konci decentně ukrojili podměrečný stejk z trenéra. To tahle skupinka  Hispánců jako poleno je mnohem víc při chuti, všichni žerou, až se jim dělají boule za ušima, ohlodávaj kosti, základní kodexová hamletovská otázka tu místo „Žrát či nežrat?“ zní spíše jestli „Se zelím či se šípkovou omáčkou?“ a kluci dozajista značně gastronomicky odlehčili čilým čilským záchranářům v tahání těžkých pytlů s obětmi havárie. Nasraně druhé bych ale Bajóně napálil tak minimálně třicet minut až do konce zápasu za zdržování! Je nade vši pochybnost prokázáno, že taková kohorta andských ztroskotanců může maximálně tak mrznout, plahočit se po horách, sem tam se odkopávat z laviny nebo si dělat tatarák z lidské svíčkové. Na což vyčerpávajícím způsobem audiovizuálně bohatě stačí řekněme takových sto, maximálně ještě jakž takž prdelfrendly sto dvacet minut i s kecama. Je rovněž zřejmé, že takový průměrný traumatizovaný uruguayský ragbista sedmdesátých let minulého století, byť s kompulzivním pocitem, že má co říct, rozhodně nebyl žádný Emanuel Cunt. Čili navatit to na dvě a půl hodiny doslova úmorným pičoidním blábolením, je dost krutým prohřeškem jak proti divácké trpělivosti, tak proti sysluplné rétorice, a dalo se to dramaticky i obsahově zvládnout mnohem rychleji a chytřeji. A v neposlední řadě velmi rozhořčeně vytýkám Bolševizi, že půlka letadla nebyla teplá, ta druhá ebenově černá a pilot se nejmenoval Milada. Holt si pokrytečtí zmrdi účelovým kurvením reality i historie vyskakují jen na již kulantně vypláchlé anglosráčské a eurodementní stádečko, protože pěkných pár stovek miliónů konzervativních latinských Američanů rušících předplatné by jim udělalo solidní čáru přes rozpočet na to tolik korektní budování komunismu. (14.01.2024)

Známou historii pádu letadla v zasněžených Andách, jehož ztroskotaní cestující se museli kvůli přežití uchýlit ke kanibalismu, zpracoval už americký film Přežít z roku 1993. Bayona oproti němu nabízí modernější a filmařsky špičkové zpracování (včetně výborné kamery a intenzivní scény samotné havárie), a kromě toho tento příběh o síle lidské vůle a houževnatosti vrací spolu s herci zpátky na španělsky mluvící půdu. To je ale v podstatě všechno, protože dějově snímek pochopitelně nemá moc čím překvapit. Jednotlivé postavy jsou až na výjimky zaměnitelné mezi sebou a jejich trýznivé osudy slouží filmu zejména k emocionálnímu dojetí diváků. Sympatické je na něm ale to, že jde opravdu o poctivé a do detailu realistické dobrodružné survival drama, nezatížené nutností cpát do děje i osobní konflikty mezi postavami, které se tak mohou více věnovat praktické stránce vlastního přežití. Potěší i nízká míra patetičnosti a velmi decentní a humánní přístup k tematice pojídání lidského masa. (09.10.2023)