Obsahy(1)
Pět žen z umělecké skupiny Kolektiv Prádelna sedí na postely v pokoji a povídají si. Čtou texty o projektech, které jiní umělci dělali s bezdomovci a upřímně je komentují ze svého pohledu žen, jež samy zažily život na ulici. (bratr.Milan)
Recenze (1)
Kdysi jsem četl knihu sochaře Vladimíra Preclíka s názvem „Tiše se přemisťovati“, ve které se ptá: Má sochař psát knihy? A sám si odpovídá : „Jestliže opravdu má co říct, pak by měl knihu napsat i klempíř, i tesař a zedník, i letec či hrobník, lodník i lepič plakátů, biletářka nebo chirurg, necita i zamilovaný. S podobnou myšlenkou přišel v oblasti filmové tvorby například sovětský tvůrce Alexandr Medvědkin, když poskytoval filmový materiál dělníkům, kteří pak film používali k zachycení vlastních problémů, jejich reflexi a následnému hledání řešení. Jeho přístup pak rozvedli levicový umělci ve skupině SLON v čele s Chrisem Markerem, když postupně podporovali vznik různých tvůrčích skupin souhrnně nazývaných Medvedkin. Když Marker natočil roku 1967 dokument o stávkujících dělnících z textilní továrny Rhodiacéta ve východofrancouzském městě Besanconu, samotným dělníkům se nelíbilo, jak film kladl důraz na neúspěch a působil rezignovaně a sklíčeně. Marker kritiku přijal a nabídl dělníkům, aby film společně předělali. Založili potom skupinu Medvedkin a učili dělníky práci s kamerou, střihem, režií, aby se mohli postupně sami vyjadřovat pomocí filmu. Na podobném principu je založena práce současné české umělecké skupiny „Kolektiv Prádelna“ ženy, které samy zažily život na ulici svojí tvorbou a aktivitami bourají stereotypy o bezdomovectví. Je pěkné vidět jejich upřímnost a snahu. Kéž by takových tvůrců ze všech oblastí života a skupin lidí bylo víc. ()