Režie:
Vladimír ČechScénář:
Vladimír NeffKamera:
Rudolf Stahl ml.Hudba:
Štěpán LuckýHrají:
Eduard Cupák, Zuzana Stivínová, Jaroslav Vojta, Luděk Munzar, Karel Höger, Zdeněk Braunschläger, Vlastimil Hašek, Václav Sloup, Lubomír Kostelka, Vladimír Brabec, Jan Tříska, Jiří Kodet (více)Obsahy(1)
Praha v sedmdesátých letech 19. století. Práce ve Smolíkově sirkárně je těžká a zdraví nebezpečná. Špatně placení dělníci připomínají pochodně, protože jejich oděvy jsou nasáklé jedovatým fosforem. Mladý Josef Rezler také pracuje v sirkárně a ze svého výdělku živí matku i malé sestry. Věčně opilého otce vyhodí z domu. Starší dělník Brož přiměje Josefa, aby se naučil číst a psát. V Praze vypukne epidemie cholery a Josef jako jediný z rodiny přežije onemocnění... (oficiální text distributora)
(více)Recenze (24)
Áno, je to agitka. A napriek tomu, že takéto staré filmy vůbec nemusím, ma to naozaj zaujalo. A určite to nebolo iba preto, že sa tam vyskytovala továreň na zápalky. To bola iba príčina, prečo som to pozeral. Herecké výkony naozaj kvalitné, plejáda hercov zaujímavá. A tí, ktorí si myslia, že bez socialisticko/komunistického hnutia by sme sa v histórii zaobišli, by mali pouvažovať koĺko hodín v práci by strávili dnes, počas terajšej "demokracie", keby vôbec neexistovalo. To však neznamená, že im tie ich marxisticko-leninské kecy žeriem. ()
Překvapivě plastický obraz sociálního bezpráví, situovaný do třetí čtvrtiny devatenáctého století. Velkou zásluhu na tom, že scénář nesklouzl k tendenčním formalitám má bezesporu scénárista a spisovatel Vladimír Neff, který střet morálních i společenských hodnot dokázal ozvláštnit celou řadou barvitých postav. Herecky filmu dominují výkony Eduarda Cupáka, Luďka Munzara a především Karla Högera v roli nevelké rozsahem, ale důležité svým kritickým významem. Pochodně jsou filmem neprávem opovrhovaným a zapomenutým, jsou příběhem, který má nezanedbatelný potenciál i pro současného diváka. Obraz minulosti je zároveň obrazem současnosti. Bohužel nebo bohudík? ()
Oprávněné prokletí boha od ženy usmýkané životem pro mě zůstane nezapomenutelným okamžikem filmu. Na rozdíl od propagandistických filmů padesátých let tento působí přirozeně, a proto tísnivě a nikoli směšně. Člověk věří, že se to přesně takhle mohlo tehdy stát, snad až na pár výjimek, jako přerod onoho hudebního tria chlapíků z lumpenproletariátu v proletariát skutečný a naopak přeměna relativně dobrého syna továrníkova v prvotřídního padoucha. ()
Nie zlý film, ale dobré momenty sa striedajú s vysoko vtieravými. Na jednej strane ucelene spracovaný život robotníka, ktorý sa prebíja životom a nemíňajú ho životné drámy. Tá vo väzení rovnako dobre zvládnutá. Na druhej strane predvoj robotníckej strany a socialistickej inteligencie, ktorá pod rúškom ilegality spriada plány na vyjdenie do svetla. Kopa mladých známych tvárí, hoc iba v malých vedľajších roliach, ale vypichol som skúsenejšieho Högera v roli amorálneho kňaza a riaditeľa väznice - samozrejme, cieľom ideológie bolo zdiskreditovať cirkev v očiach ľudu. Veľmi iritujúcim prvkom boli pre mňa strašne početné a vlezlé pesničky v podaní uspievanej pouličnej trojice kamarátov, ktorá sa v závere mávnutím prútika zmenila na pomáhajúcich 'sociálov'. ()
"Když jsem slyšel píseň dělníků, tento nádherný výkřik bolesti a melancholie, byl jsem omámen a něžně dojat. Jak dlouho jsme čekali na trochu silné a skutečné poezie! Ať člověk patří ke kterékoli straně, ať byl živen jakýmikoli předsudky: jest nemožno nebýti dojat divadlem tohoto nemocného zástupu, který vdechuje prach dílen, polyká bavlnu, otravuje se bělobou a rtutí a všemi jedy, jež pomáhají tvořit mistrovská díla, – tohoto zástupu, který hyne a úpí a jemuž země děkuje za zázraky, který cítí v žilách divokou purpurovou krev, který posílá dlouhý, smutkuplný pohled za sluncem a v stinné aleje velikých parků a který za to vše jako pro útěchu a zotavení z plna hrdla stále jen propukává v spasitelnou zvěst: Chceme se navzájem milovat!“ (Charles Baudelaire) ()
Reklama