Sósó no Frieren

Sósó no Frieren je podle mnohých to nejlepší anime, které k dnešnímu dni vyšlo, moderní masterpiece, který má k dokonalosti tak blízko, jak jen to jde. A ti, kteří se se skoro nesmrtelnou elfkou ještě sami nepotkali, se nejspíš budou ptát „A je to opravdu tak dobré?“. Z pohledu někoho, kdo sleduje anime pravidelně 14 let, viděl kolem 1700 anime sérií a filmů musím potvrdit, že Sóso no Frieren rozhodně je jedním z nejlepších anime, které jsem kdy viděl, seriálem, který mě dokopal k tomu změnit svojí zdejší TOPku, něčím kouzelným a jedinečným a jediný důvod, proč zatím na plnou hubu neřeknu, jestli je to opravdu ten můj TOP, je fakt, že ještě neznám celý příběh. Ovšem už jen to, že mě seriál dokázal dojmout k slzám už v první epizodě, dokazuje, jak tu moc pro mě vše fungovalo, a i každý další díl byl pro mě něčím silným, nezapomenutelným, a to až do samotného konce. Neexistují tu pro mě žádné slabé epizody, to, co někdo mylně označuje za filler díly (filler znamená, že jde o části příběhu, které nejsou v originální předloze = výplň, dějová vata, ale také originální anime only dějové linky), jsou zcela záměrné pasáže sloužící k budování charakterů a celého světa + většina těch pasáží je i v manze = tohle není filler! Celková atmosféra je úžasná, je to takový ten hloubavý seriál o tom, že cesta je důležitější cíle, proložená hromadou geniálně vyobrazených (a nejen řečených, jako u jiných anime) mouder, z kterých si můžete mnohé odnést a které se mnou rezonovala ještě dlouho po konci každého dílu. K tomu tu máte neskutečně animované souboje, a to jak fyzické, tak i magické a obojí je úžasné. Dynamika, síla, důraz, rychlost – to vše je zde v nejlepším animovaném souboji člověka s drakem, jaký jsem kdy viděl. Ladnost, estetika, síla, barvy – opět nejpůsobivější magická střetnutí, jaká si dokážete vymyslet. Zkrátka představte si seriál jako Kino no Tabi, nebo Girls Last Tour k tomu dejte worldbuilding a charakterbuilding jako má Mušoku Tensei (mínus jakákoli kontroverze ohledně postav) a souboje jak z Chainsaw Mana (protože na bojových scénách dělal z velké části stejný tým) a zajímavý magický systém, který má svá komplikovaná pravidla a máte Frieren – seriál který září ve všem co dělá. Zajímavějším tématem, než jak moc je Sóso no Frieren dobrý seriál pro mě ale je to, proč je to tak dobré dílo. Sósó no Frieren je pro mě totiž velkým připomenutím, že studio Madhouse nejen stále existuje, ale pořád patří k úplné špičce japonské anime produkce. Pamatuji doby, kdy jsem na každý nový seriál tohoto studia s napětím čekal a věděl, že nebudu zklamaný, i když možná vlastně ano, protože jedním z memů tehdy byla věta „Madhouse nikdy nedělá druhé sezóny“. Tím chci říct, že prvním kamenem úspěchu jakéhokoli anime je kvalitní animační studio se zkušenými zaměstnanci, což zde máme splněné. Je však ještě jedna věc, možná ještě důležitější než celé studio, a to je samotný režisér, člověk, který tomu všemu dá směr, bude vše pevně třímat v otěžích a dělat všechna ta důležitá rozhodnutí. A Keiičiró Saitó zde potvrzuje, že Bočči the Rock! nebyla náhoda, zkrátka že tenhle pán je někým, kdo dokáže ze solidní mangy o dívčí kapele udělat kultovní záležitost a z nadprůměrné fantasy mangy vytvořit legendu. Je to navíc i někdo, kdo má skvělé kontakty v branži, je oblíbený mezi ostatními animátory, takže dokázal složit velmi kvalitní tým, a to především proto, že jim dává velkou kreativní svobodu (takže pod ním mnozí sami doslova chtěli pracovat) a sám má neskutečný cit pro látku s kterou pracuje a pro různé drobné detaily. Co víc, pan režisér se tu mnohým schopným animátorům odvděčil i tím, že je nechal režírovat některé epizody seriálu. Když se podíváte na jednotlivé epizodní režiséry, tak uvidíte krásně vyvážený mix zkušených tvůrců (včetně jednoho ze zakladatelů Madhousu), ale i úplných nováčků. Vůbec celá ta produkce vypadala velmi zdravě a že vše fungovalo na výbornou potvrzuje nejen to, že seriál neměl jediný odklad, vše vyšlo přesně v termínech, ale samotný Evan Call v jednom z rozhovorů uvedl, že měl při tvorbě doprovodné hudby k jednotlivým dílů často už k dispozici vizuální materiál, někdy i celý díl, a tak neskládal naslepo dle zadání, ale přímo s jednotlivými scénami před očima. A když už jsme u hudby, kvalitní soundtrack je dalším důležitým aspektem, který si můžeme odškrtnout, co víc, i ten je něčím nadpozemským. Máme zde skvělý první opening od Yaosobi, který opět potvrzuje, že cokoli, na co tohle hudební duo sáhne je hitem, navíc mít takhle zvučné jméno v týmu (obzvlášť po tom co Idol z Oshi no Ko dobyl hudební svět) je skvělý marketingový tah. Sice se hudebně ne vždy tenhle hit sešel s laděním epizody, ale je to skvělý track o tom žádná. Co však ladilo k Frieren perfektně je ending od Milet, v rámci seriálu chytře rozdělený napůl, takže nás mohl provázet celou sérií, tu píseň jsem si doslova zamiloval a jsem schopný si pustit hodinovou verzi při práci a doposlouchat jí, aniž by se mi ohrála. Není to však ani opening ani ending, co je pro mě nejlepší písní z celého seriálu, protože i doprovodná hudba je zde perfektní, donutila mě si pořídit OST na Spotify a když náhodou neposlouchám Milet, tak sjíždím na Youtube třeba hodinovou verzi skladby Zoltraak, která je definitivně mým nejoblíbenějším hudebním motivem z celé série a Evan Call mi připomněl, že je dalším skladatelem, kterého musím bedlivě sledovat a že hudba k Violet Evergarden nakonec nebude vrcholem jeho tvorby, jak jsem si donedávna myslel. Pojeďme si to shrnout. Proč je Frieren tak skvělá? Protože tu byla velmi zdravá produkce, která všechno stíhala, šikovný a oblíbený režisér, který sehnal spoustu talentovaných animátorů, velká část dostala tvůrčí svobodu (i nějakou tu zodpovědnost) včetně autora hudby, který navíc i viděl pro co tu hudbu dělá. Vznikla perfektní animace, geniální soundtrack – vznikl opravdový klenot. Mohl bych pokračovat dál, ještě jsem nerozebral samotný příběh, nezmínil to jak, elegantně a chytře seriál pracuje s časem, jak tempo příběhu odráží zájem a vnímání samotné hlavní hrdinky (a tak tempo postupně zpomaluje). Jak vykresluje samotnou hlavní hrdinku, která působí tak nějak bez emocí, ovšem zároveň je to jedna z nejcitlivějších postav. O tom, jak skvěle tu fungují flashbacky a že i když je hrdina Himmel po smrti, stále je to on, kdo je hlavním hrdinou příběhu. Nebo zmínit, jak skvělá je tu romantika! Ale je to třeba? Koukněte na to celé sami, nebudete litovat. Pro některá díla je 5* a 10/10 asi i málo… (22.03.2024) (méně) (více)