Dům dlouhých stínů

Jsou to hlavně jména tří ikon britského hororu, co lákají zvědavého diváka na poslední společnou a rádoby strašidelnou podívanou. Price, Lee a Cushing jsou tu už značně oschlí dědové a nezbývá jim nic lepšího, než mít efektivní nástup (mimochodem, všichni tři ho mají naprosto stejný) a dále se už jen spoléhat na své smrtelně vážné pohledy. Napětí se tu snaží tvůrci vytvářet pomocí bouřky i hromů a nečekaně tmavých prostorů a koutů rozlehlého rodinného sídla. Nečekejte duchařinu, je to spíše vleklé pátrání po tajemném vrahovi, co začne mordovat všechny hosty. Jenže to už ke konci přichází naprosto skvělé a nečekané rozuzlení, které mi vyráží dech, a já jsem nucen přehodnotit svůj názor. Ano, Dům dlouhých stínů je vskutku povedená záležitost. (05.07.2011)

Pokus o sofistikovaný meta film se propadá do televarietní promenádu kdysi hvězdných tváří a úmornou deklamační žvanírnu. Celé to při tom je jen magnuskovský projekt šéfa společnosti Cannon Films, Menahema Golana, kterým si chtěl do deníčku zařadit společnou fotečku s legendami britského hororu, které kdysi obdivoval coby nadšený filmový fanda v kině. Stejně jako velká část Golanem produkovaných projektů z ranku pozdních šancí pro vysloužilé herecké hvězdy či variace na starší hity i tento projekt na jedné straně láká svým konceptem (slavné tváře klasických britských hororů poprvé společně v jednom filmu, navíc režírovaném brakovou legendou Walkerem, kterého Golan vytáhnul z důchodu), ale v typické cannonovské horlivosti doplácí na rychle spíchnutý scénář či nulovou dramaturgii. Tak zatímco předloha může dobře fungovat na jevišti, obzvláště pokud herci dobře vzájemně interagují mezi sebou a s publikem, filmová adaptace jen skáče mezi zasloužilými velikány, kteří ve své pompézní teatrálnosti nikdy nefungují jako ansámbl, ale jen konkurující si solitéři. Domněle sofistikovaná pointra vyprávění se jeví spíše jako krutá reflexe celého projektu aneb vskutku je možné za jeden den spíchnout vyprávění, ale navzdory fanfarónské samochvále se z toho těžko velkohube příběh, který by dokázal své publikum jakkoli pohnout. (16.08.2015)

Britský snímek „Dům dlouhých stínů“ je skvělou poctou starým filmům studia Hammer, ale i hororovým komediím. Film se nebere vážně, což je patrné i z toho, že herci trochu přehrávají a kamera se soustředí na jejich obličeje a výrazy. Tohle k nim prostě patří, tohle je proslavilo, stejně jako jejich hlasy, tedy alespoň v případě Leeho a Price. Jo, tahle garda je prostě skvělá i v pokročilejším věku. (17.01.2019)

Ak by to bola divadelná hra na nejakom z londýnskych javísk, kde si človek sadne a díva sa naživo na hororových majstrov na jednom mieste, nepoviem krivého slova. Ako film to ale nemá žiadnu pridanú hodnotu. Niečo záživné sa začne diať až polhodinu pred koncom, dovtedy je len len ultimatívne stupídna zápletka (spisovateľ má za 24 hodín (!) napísať román ako Búrlivé výšiny) premenená do voľného konceptu, kde sa každých 15 minút z tmy vynorí iná hororová legenda. Celé sa to odohráva v akože strašidelnom dome, ktorý nie je nič len zopár kresiel v pustom štúdiu nasvietenom tak, aby bola všade tma, nech nevidieť tú vypráznenosť. Je strašná hanba, že sa Christopher Lee, Peter Cushing a Vincent Price nikdy nestretli v žiadnom filme, ktorý by zodpovedal ich legendárnosti. (03.11.2020)

See you in Blyddpaetwr Manor. 1) Kdyby mi nějaký alespoň elementárně schopný narátor děj filmu převyprávěl, asi bych byl nadšen. Směs britského humoru, vděčné prostředí opuštěného prokletého sídla a příjemná dvojí pointa na konci by mě uvedly když ne do nadšení, tedy alespoň do stavu příjemného očekávání věcí příštích. 2) Bohužel však po většinu filmu jsem se pouze a jenom nudil. O "mysteriózní hororové komedii" lze jen těžko říci něco horšího. (30.10.2012)