Satanské tango

"Lidský život je smysluplný. Bohatý, krásný a špinavý. Všechno a všechny navzájem sjednocuje. A pouze zneužívá svobodu. Plýtvá ji, jako by to byl bezcenný odpad. Lidé nemají rádi svobodu, bojují s ní. Zvláštní je, že neexistuje pádný důvod bát se svobody. Ovšem pevně stanovený řád může být na druhé straně mnohdy děsivý." ____________ Věhlasný dánský režisér Lars von Trier jednou prohlásil, že kvalitní film má diváka tlačit jako kamínek v botě. Inu, dle týhle logiky může být sedmapůlhodinové Satanské tango přirovnáno snad jen k valícímu se balvanu, před kterým není šance uniknout. Již úvodní pasáž s hypnotickým pochodem krav trvající celých 7 a půl minuty předznamenává celkovou stopáž – akorát v řádu hodin, což samozřejmě není jediný superlativum. Béla Tarr, nesmrtelná ikona nové vlny maďarského neo-formalismu zde se svými dvorními herci rozehrává důmyslnou hru, ba doslova a do písmene tančí tango se samotným Satanem. Jenže jednoduchá kriminální zápletka filmu není primární, poněvadž prim tohoto kolosu tkví v bezútěšným existenciálním příběhu, který divákům vnucuje velmi nepříjemný a krutý poznání: na lidském osudu není nic vznešeného, ani dramatického.... Černobílý snímek, vznikající několik let, byl ve své době rázným tvůrčím gestem a manifestem na obranu evropské autorské kinematografie. V roce 1994, kdy povídkové krimi Pulp Fiction Quentina Tarantina definovalo filmový postmodernismus, uvedl Tarr do kin svoji radikální epopej, jejíž idea je víc než jasná: takhle má vypadat autorský film, který promlouvá k duši publika. Zatímco zbylé snímky pomyslné trilogie Zatracení (nihilistický portrét o lidské bezútěšnosti) a Werckmeisterovy harmonie (sociální balada o disharmonii lidství) analyzovaly své dané téma "okrajově" - čímž nechci tvrdit, že se nejedná o kvalitní počiny, ba naopak - tak Satanské tango se noří do týhle existenciální žumpy po hlavě........ Béla Tarr vždy na danou problematiku nahlížel z diametrálně odlišný perspektivy, a krom toho, že ve svých dílech ctí a pokračuje v tradičních šlépějích odkazu filmových básníků Andreje Tarkovského a Miklóse Jancóse, ponoukal se o snahu vnést do stereotypů kinematografie různorodost, jinakost, a minimálně se tak pokoušel změnit její monotónní přetvářku - a to se mu povedlo na výbornou. Zvěsti totiž nelhaly, protože Satanské tango je skutečně monumentální metafyzické veledílo, které je ve své tvůrčí podstatě atektonickou mozaikou plnou tíživých záběrů, které se odehrávají v deprimujícím deštivém surreálném bezčasí, jejichž kompozici lze rozdělit na 12 odlišných kapitol, což přesně odpovídá rytmice tanga (6 kroků vpřed, 6 kroků zpátky). Tarr zde tak inovativně využil svůj jedinečný talent a lásku vůči formalismu a dovedl jej k takřka bezchybnému perfekcionismu, s nímž posléze stvořil nesmírně autentický epitaf, který je zároveň elegickým žalmem o lidské beznaději........ Béla Tarr byl vždy znám jakožto snovač temných kulis, a zároveň velice kreativní člověk zastávající názor, že film je ŽIVÝ OBRAZ. Touto nihilistickou ódou ovšem opěvuje formalismus způsobem, jako doposud nikdy a nikdo jiný. Nejenže odmítá devalvovat čas na úkor diváků, ale především převrací filmovou řeč prdelí naruby. Snímek až observační metodou rámuje krátký úsek ze života obyvatel jedné vesnice v rádoby atemporálním bezčasí, kde neexistuje čas. Tarr však ohýbá filmový čas do takových extrémů, že sám divák nemá sebemenší ponětí o subjektivním či reálném čase. Téměř každá druhá scéna nemá na narativ jakýkoliv vliv - jedná se spíš o paralelní sled letmo souvisejících scén s hlemýždím tempem - a i přes tento prvek děj takřka neobsahuje pražádné hluché místo a nikterak nenudí. Nelze taky ani vyvracet fakt, že děj je jakýmsi pásmem hypnotických vizuálních skladeb vyprávěných skrze sofistikované kamerové krasojízdy - laicky řečeno: vyprávění obrazem. Tarr navíc provokuje ignorací samotné kriminální zápletky kterou načrtne v první hodině, ba ani nerozvíjí děj, a namísto toho dalších 6 hodin bez sebemenších kompromisů bezcitně moří diváka touhle depresivní reflexí o nechuti ze života. V každé scéně také zní znepokojivý zvuk tikajících hodin, který umocňuje nemilosrdnost plynoucího a stále se zužujícího času. Když navíc budete bedlivě sledovat, zjistíte, jak všechny časově paralelní linky vzájemně a neodmyslitelně souvisí. Snímku zejména nelze opomenout jakýsi modus operandi velice atypického pojetí realismu – ona ikonická, téměř půlhodinová pasáž s chlastačkou, v níž jsou všichni (ne)herci skutečně opilí, budiž důkazem...... Děj taky disponuje elementem nejednoznačného střetu mikrosvětů a makrosvětů - ať již sociálních, ideologických či čistě abstraktních. Další z mnoha aspektů je excelentní využití syndromu melancholie a sklíčenosti skrze statickou panoramu, díky čemuž vzniká ojediněle tísnivá atmosféra jež vede k hořké nechuti ze života - což je signifikantní rys pro náturu Tarrových filmů. Diváka v neposlední řadě uchvátí pečlivá práce s precizní hrou světel a stínů či celkové estetické rámování jednotlivých kompozičních prvků černobílé mizanscény - z hlediska řemesla prostě nejde nic vytknout...... Satanské tango je taky zaškatulkováno jako jeden z nejméně stravitelných pokrmů a pramálo analyticky čitelných subjektů filmový teorie. Nutno podotknout, že značný zastoupení zde mají filozofické teze strukturalismu, minimalismu i naturalismu - a to doslova v každé jednotlivé scéně, kde každý dílčí motiv je jako mnohovrstevnaté ovoce: čím víc odstraníte vrstev a jste blíže k jádru, tím víc je ona specifická pachuť ještě víc hořká. Divák posléze musí sám najít onu intertextualitu a následně vyčíst její materii skrytou mezi řádky – kamera například intimně rámuje obličeje protagonistů a pokouší se tak částečně nahlédnout do jejich tajuplných temných duší. Je proto naprosto neuvěřitelný, jak Tarr vždy mistrovsky dokáže zobrazit zcela triviální a zdlouhavé každodenní okamžiky i obyčeje běžného života zcela beze střihu - a to bez příkras...... A já už nemám další slova, která by dokázala popsat, jakou emocionální díru ve mně Satanské tango vlastně zanechalo a následně tak vytvořilo pustý vakuum. Jakožto cinefil jsem se však rochnil v nepopsatelný filmový euforii, která ve mne stále intenzivně rezonuje. Ve výsledným resumé je Satanské tango nejenom 7 a půl hodiny trvající etalon formalismu, komorní existenciální tryznou, lyricky temnou a přesto překrásnou noční můrou, ale především pak esteticky opojný artový opus, jehož strhující zážitek musí každý okusit na vlastní kůži aspoň jednou za život. Co jsem ani v těch nejdivočejších snech neočekával je, že tento kolos změní můj dosavadní pohled na film jako audiovizuální médium, ba opak se stal pravdou: o to víc si nyní uvědomuju, co filmy dokáží vyjádřit, jaký emoční impakt mohou na diváka mít, jakou myšlenku a poselství v podstatě mohou nést - že film je nejhodnotnějším uměleckým pilířem reflexe života.... Zkrátka, Satanské tango je ryzí zhmotnění umělecké vize, která nestojí za pouhou zmínku - tohle je prostě a jednoduše milník kinematografie a hotová must see záležitost nejextrémnějšího kalibru - zvláštně pak pro ty, kteří holdují mainstreamu. Tohle je totiž FILM s velkým F ve svý nejčistší podobě...... VERDIKT? Redefinice transcendentálního/spirituálního/meta-fyzického/meditativního filmu. Absolutní povinná četba pro všechny cinefily.... Silně alegorický až hypnotický veledílo o dekonstrukci času, který vás emočně vyždíme jak kus hadru. Vyčerpávající, nadpozemský zážitek. Bezpochyby nejlepší díl z pomyslné trilogie Bély Tarra a Lászlo Krasznahorka. Víc takových sofistikovaných filmových sond do jámy lvové lidského nitra, které divákům na pohárcích jejich jazýčku zanechají nezapomenutelnou hořkou pachuť. Nemám slov. Čas je obsese. (26.04.2020) (méně) (více)