Satanské tango

Jelikož je hodnocení filmu silně subjektivní záležitostí, dávám jenom 4*. Tarr je pravděpodobně trochu magor a v některých částech své sedmihodinové a sociopatické audiovizuální onanie se mu naprosto spirituálním a fascinujícím způsobem daří diváka uspávat, ale Satanské tango je zkrátka natolik monumentální a vypravěčsky vyspělé, že nelze než zůstat vzhůru. Tarrův minimalismus může být otravný, stejně jako jeho odtažitost od vlastních postav či neúměrné protahování dějově uzavřených záběrů, avšak jestli existoval jeden jediný způsob, kterak podobně magické a nejednoznačné podobenství natočit, byl jím právě tento jemňoulinký a trpělivý režijní rukopis. Přestože se toho zase tolik neuděje, příběh je časově nádherně uspořádán, střídá narativní perspektivy ve prospěch lyričnosti a nutí diváka nad "zvraty" přemýšlet a zvýznamňovat je. Dokonce se mi vnucuje myšlenka, že je to potřeba vidět vícekrát, ale v souboji s představou dalšího 400 minutového dřepění na prdeli, zatímco moje budoucí osudová láska na mě třeba čeká někde v nejvyšší komnatě nejvyššího paneláku, tahle myšlenka těsně na body prohrává. Sorry Bélo, ale fakt jsi mě vyčerpal... (14.12.2016)

Sedmi a půl hodinový film-řeka symbiotické dvojice Béla Tarr/László Krasznahorkai o dešti, zmaru, pohybu v kruhu a hnijící zemi je v současném artové kinematografii natolik unikátní, že by si zasloužil rozsáhlejší studii. Na rozdíl od tzv. románu-řeky v pojetí Romaina Rollanda, kde plujeme spolu s hrdinovým životem od narození do smrti, je zde plavba uskutečňována pozvolným pohybem obrazů (ponorem do obrazů) a zvuků (hypnotická hudba Mihály Viga – hrál také v hlavní roly Irimiáše), přičemž narativní struktura není lineární, ale sleduje vybrané scény z pohledu několika aktérů. Film je ve srovnání s knižní předlohou ještě obrazovější, nebo řekl bych obrazově hlubinnější – zatímco symbolika knihy je akcentována více samotným pohybem děje, zde jsou to vybrané obrazy, které jsou naplněny ve velkém časovém rozpětí maximální výpovědní hodnotou, přestože občas působí nespojitě. Vzniká dojem, že kapitoly spolu zcela nesouvisí, což zapříčiňuje zejména jejich rozdílné rozložení nálad. Soudržnost je však zajištěna ve vyšší strukturální rovině. Jak řekl sám velký Tarr, délka jednotlivých záběru je obhajitelná, jako nabourávání filmového jazyka, skrze nejž vnímáme a chápeme film dle určité zažité kognitivně-formální struktury (kdybychom promítli z dnešního narativního hlediska "klasický" film před dvěma sty lety, stěží by bylo pochopeno i něco tak běžného jako střih). Tarr se k divákovi nesnaží promlouvat skrze zažitou filmovou řeč, ale skrze maximální zprostředkování zobrazovaného v reálném čase. Takto pojímaná exprese samozřejmě nemůže fungovat, protože filmu je jeho řeč vlastní, ať už ji nabouráme jakýmkoli způsobem. Film vyjadřuje "skutečno" jedině skrze svůj jazyk, bez něj by se stěží dalo mluvit o filmu (to samozřejmě platí i o obyčejném záznamu průmyslové kamery a o filmech Andyho Warhola :-)). Tarrovy filmy jsou tudíž především "jazykovou" hrou. „Vysokému umění“ je vlastní hledat nové cesty vyjádření, které jsou samy o sobě vnitřně obhajitelné. Umění, které si hraje na „vysoké“ a zůstává jednoduše v bezpečných vodách obecného vkusu a porozumění je dle Umberta Eca midcultem. Konzervativní midcultový divák/čtenář (perceptor) je při setkání s „vysokým uměním“ pobouřen (viz např. některé reakce na Tarrovy filmy zde), což však není nic zlého, pouze se zmýlil a setkal se s tím nesprávným uměním, které pro něj nebylo vzniklo. Zajímavé je také setkání Tarra a Krasznahorkeho, jak ho podává Tarr v jednom rozhovoru: když Tarr vyslovil zájem adaptovat jeho novely, Krasznahorkai odpověděl, že nemá zájem na jakémkoli zfilmování svého díla, protože je mu filmové vyjádření cizí. Tarr řekl, že to vnímá stejně a je tedy zcela jistě jeho člověk. (25.06.2008)

"Žijeme v apokalyptické době." Dokonalost! Co se o něm dá více napsat, aby to přesně vystihlo jeho uměleckou velikost? Snad jen mohu říci, že projekce Satanského tanga (děkuji, že jsem měl možnost vidět jej na velkém plátně) byla jedním z nejkomplexnějších a nejintenzivnějších filmových zážitků, jaké jsem měl dosud možnost získat. Sedm a půl hodiny uteče paradoxně jako voda; pocitově rozhodně rychleji než některé filmy s kratší stopáží (koneckonců i Tarrův "pouze" dvouhodinový snímek Zatracení se táhne podstatně línějším tempem). Satanské tango však již na začátku svým nekonečným ustavujícím záběrem / scénou definuje svou poetiku a styl a postupně restandardizuje divácké návyky na zcela novou úroveň vnímání filmového času. Celek je veledílem s neuvěřitelnou sílou účinku; grandiózních momentů je zde hned několik (monstrózní kapitola s kočkou, půlhodinové tango). V rámci svého interpretačního pole mě Satanské tango přimělo k živé úvaze nad biblickým podobenstvím o příchodu zkázy v podobě Irimiáše a jeho nohsleda Petriny, jimž nihilističtí obyvatelé zpustošené posttotalitní maďarské vesnice, zahleděných pouze do sebe samých, přisuzují božskou hodnotu. Fascinující počin! (30.03.2024)

To bol hrozný zážitok. Nevšimol som si, že film trvá sedem hodín. Sedem hodín, a nejde o indický, ale o maďarský film. Ale ja nemám sedem hodín, aby som pozeral na nevľúdne prostredie, v ktorom stále prší a je tam samé blato, na nepríjemných ľudí, ktorí riešia problémy s deľbou nejakého lupu. Vydržal som to pozerať asi hodinu a potom som s využitím  rýchloposunu iba sondoval, či sa neobjaví niečo, čo by ma zaujalo. Neobjavilo sa nič, pršalo stále a ja som to zhnusený vypol. Absolútne sa nechcem zaoberať tým, čo na filme videli a hodnotili ostatní, prekvapilo ma, že film bol zaradený medzi tie, ktoré by mal človek vidieť, než umrie. Tak som ho videl. V rozsahu, ktorý pokladám za únosný pre mňa. (21.01.2022)