Sátántangó
Satanstango
Satanské tango
Satantango
Sátántangó
Sátántangó
Režie:
Béla TarrKamera:
Gábor MedvigyHudba:
Mihály VígHrají:
Mihály Víg, János Derzsi, Miklós Székely B., Erika Bók, Peter Berling, György Barkó, Péter Dobai, Frigyes Hollósi, Zoltán Kamondi, István Juhász (více)Obsahy(1)
Podle stejnojmenného románu Lászla Krasznahorkaie natočil Béla Tarr sedm a půl hodiny trvající veledílo Satanské tango, jímž na sebe upozornil také za hranicemi Maďarska. Úvodní sekvence snímku trvá sedm a půl minuty a předznamenává tak celkovou stopáž. Není to ovšem jediný dlouhý záběr filmu, odehrávajícího se stejně jako Zatracení (1988) v posttotalitní pusté krajině, již rozbahňuje neustálý déšť a drásá drsný vítr. Průměrná délka záběru se pohybuje kolem dvou a půl minuty. Příběh hříšné vesnice je rozvržen do dvanácti kapitol, jež můžeme rozdělit na dvě poloviny, což odpovídá pravidlům tanga (šest kroků dopředu, šest kroků dozadu). Především v první části Tarr paralelně vypráví osudy jednotlivých postav, které směřují k jasně danému bodu - příchodu lžiproroka Irimiáše a jeho kumpána Petriny. Z několika úhlů pohledu sledujeme toto dlouhé čekání na člověka, jehož se obyvatelé chátrající vesnice obávají. Vesničanů však není mnoho, můžeme hovořit jen o třech manželských párech Schmidtových, Kránerových a Halicsových, solitéru Futakim, lékaři voyeurovi, prostoduché dívce Estike a o jejím zlém bratru Sanyiovi. Hrdinové se stejně jako v předchozím titulu pokoušejí vymanit z těžké životní situace a touží po lepších životech, na něž střádají dlouhá léta peníze. Vzájemné vztahy nejsou příliš korektní, a tak se snad každému honí hlavou, jak získat všechny finance pro sebe a nehledě na ostatní opustit komunitu. Do této situace přichází muž jménem Kelemen se zprávou, že se vracejí Irimiáš a Petrina, ačkoli chlapec Sanyi všem tvrdil, že zahynuli. Vesnici, jež se k mužům nezachovala zrovna čestně, přepadá strach z pomsty. Na prostoru úchvatných více než sedmi hodin se odehrává hluboký existenciální příběh, jenž zanechává nesmazatelnou stopu. (Letní filmová škola)
(více)Videa (1)
Recenze (105)
Když chcete zhlédnout Satanské tango, musíte nutně vědět do čeho jdete. Více než sedmihodinový snímek je patrně nejdelším nedokumentárním neexperimentálním hraným filmem, který byl natočen. Hned první desetiminutový záběr sledující rozebíhající se krávy hraje na divákovy nervy a trochu záživností připomíná začátek Kubrickovy Vesmírné odysey. Kubrick však není cesta, kterou by se Tarr ubíral. Druhý záběr notně připomínající Stalkera prozradí vše. Ano, Tarkovskij, to je ta cesta. Jakoby nezúčastněná kamera, dlouhé záběry na odcházející i přicházející lidi, spící opilce či neúnosně dlouhé (a až krutě reálné) týrání kočky. Obsahově by se film samozřejmě dal nastříhat na běžnou hodinu a půl. Tarrovi šlo o něco jiného. Jak ale takový film hodnotit? Mně osobně by se zamlouvalo něco mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami. Tři jsou průměr a Satanské tango rozhodně průměrné není. ()
(Může obsahovat SPOILERY!) Někdo by mohl tvrdit, že kinematografie už nemůže po sto letech existence ničím překvapit, snad jedině novými neotřelými efekty, jež vznikají a uplatňují se v těsném propojení s postupujícím vývojem počítačové animace a trikového inženýrství... A hle: do této klipovité doby, kdy standardem je všechno maximálně urychlovat, sdělení efektivně zkracovat a zážitky servírovat v co nejinstantnější podobě, do této doby si troufne přijít Béla Tarr se svým 7 a 1/2 hodinovým monumentálním lyrickoepickým opusem s mnohdy více než desetiminutovými záběry a extrémně pomalými jízdami kamery. I přes tento hrozivě vypadající prvotní nástin formy Satanského tang bude divák, který přistoupí na Tarrův styl, po závěrečné dvanácté kapitole odměněn nezapomenutelným zážitkem, který v moderním umění nemá příliš obdob._____ Na zapadlém statku kdesi v Maďarsku konce éry Kadárovského socialismu přebývá či živoří skupina domorodců, jež hodlají s nastřádanými penězi opustit toto bohem zapomenuté místo a začít někde jinde žít lepší a šťastnější život. Do tohoto ovzduší beznaděje ale i očekávání něčeho nového přichází charismatický Irimias se svým rumunským pomocníkem Petrinem. Irimias byl dlouhou dobu považován za mrtvého a ve vesničanech jeho náhlý příchod vyvolává velmi rozporuplné pocity, které však následkem Irimiasovy psychologické hry vyústí v bezbřehou důvěru a lepší život na novém statku se zdá být díky němu na dosah. Tato závislost a víra ve fiktivní orwellovskou farmu končí tam, kde se celý "příběh" začal - ve stavu zoufalství, beznaděje a nebezpečně napnutých vztazích._____ Film je plný nezapomenutelných scén. Přesně jak napsala Hirnlego, jeden z úvodních záběrů - dlouhý pohled na ztemnělé okno a postupné svítání, patří mezi nejsilnější a pro mě také mezi klíčové. Díky němu jsem pronikl do Tarrova způsobu "vyprávění", díky němu jsem film nesledoval nezúčastněně, ale naopak s pocitem, že jsem největší šmírák, který přímo uvnitř onoho depresí nasáklého světa pozoruje jednotlivé epizody a který je oproštěný od té naší reality. Dojem mi umocňovaly ty strašlivě skutečné zvuky, které tvoří jednu z podstatných složek filmu - neustálé klapání, kapání, šustění... Hodně scén se opakuje, jsou nazírány z různých pohledů různých osob, což mi paradoxně nejen usnadňovalo orientaci, ale ještě umocňovalo dojem, který jsem z nich měl._____ Film je plný nezapomenutelných scén... Irimiasovo setkání s kapitánem, doktorova pozorování, dlouhý záběr na snící vesničany, tragikomická tancovačka a zejména epizoda s holčičkou a její kočkou (proč mi jen tak silně připomínala Bressonovu Mušku?). Těch 7 a 1/2 hodiny nebylo rozhodně promarněných, pronuděných nebo prospaných... Byl to nevšední zážitek! ()
Je to hodně dlouhý, vizuálně silný, bourá to hranice klasické představy o diváckém zážitku a je to fakt dlouhý. Takhle by se v kostce dal shrnout film Satanské tango, který s délkou trvání ve výši 7 hodin patří mezi nejdelší filmy všech dob a maďarský filmař Béla Tarr v něm redefinuje hranice filmového vyprávění. Samotný film přitom vznikl dle knihy Lászlóa Krasnznahorkaie, který společně s Tarrem zároveň napsal scénář k této filmové adaptaci. Tu je v mých očích nemožné vidět na jeden zátah a přesto v jisté míře závidím (a naopak v jisté míře lituju) lidí, kteří měli možnost tenhle unikátní Tarrův epos vidět na velkém plátně. I v rámci domácího ´´ promítání´´ se ovšem jedná o jeden z nejsilnějších a nejspecifičtějších filmových zážitků, který není pro každého a jde o velmi náročnou podívanou, k tomu ostatně svádí už samotná délka. Jenomže pokud zvládnete Satanské tango dokoukat až do konce, člověka najednou zachvátí pocit, že viděl jednoduše umění v ryzí podobě. Umění, které dost možná nebudete chtít (z mnoha důvodů) už nikdy nebo alespoň na hodně dlouhou dobu v životě vidět, přesto ovšem jednoduše vrcholné filmové dílo, jehož jediná slabost tkví dost možná právě v tom, že je to až příliš dlouhý. Už prvních osm minut, které sledují pouze stádo krav velmi naznačí do čeho divák vlastně jde. Tohohle maďarské umělecké drama snadno vybídne několik jeho diváků k menšímu pospávání, jenomže právě v tom tkví kouzlo Satanského tanga. Tam, kde by v normálních místech přišla na řadu práce střihače a postavy by se kouzlem střihu dostávali z místa na místo lusknutím prstu, Tarr ve svém filmu zabírá cestu postav z místa na místo, což následně může trvat i několik minut. Tarr, kameraman Gábor Medvigy a střihačka Ágnes Hranitzky (Tarrova žena) dohromady tvoří trio, které vytváří ten slavný unikátní filmový zážitek. Právě vizuálním zpracováním, výborným sestřihem těch zhruba 150 dlouhých záběrů a silnou tvůrčí vizi vzniká ten slavný unikátní snímek, který navíc na rozdíl od většiny filmů pracuje s reálným časem. Mnoho filmařů by tento materiál zpracovali do výrazně kratší délky, která by mohla čítat 3 hodiny, klidně i 150 minut. Film o téhle délce by byl rozhodně divácky vstřícnější, jenomže Satanské tango si díky této délce může dovolit několik věcí- Těžko si například představit, že by film mohl jít více do hloubky a nedá se mu ani vyčíst, že by nebral pořádný důraz na jednotlivé aspekty a charaktery. Přitom je ale náročný i díky tomu, že nesází na chronologické vyprávění a po vzoru tanga se film dá rozdělit na dvě poloviny (šest kroků dopředu, šest kroků dozadu). Naprostým právem se Satanské tango označuje jako jeden z nejkomplexnějších filmů všech dob, kde se krom náročného děje objeví i několik přesahových myšlenek. I díky kooperaci s Krasnznahorkaiem je Satanské tango filmem, který pravděpodobně neztratil svojí podstatu ze své knižní předlohy (ta má mimochodem dle internetu 256 stran) Díky vyprávění, které sází na pohledy na jeden večer z pohledu několika různých postav vzniká dílo, kterému je nutné věnovat pozornost. Není to tak úplně snadné, protože i přes své vrcholné kvality díky své délce film snadno svádí k menší únavě a to i díky tomu, že se tam přece jen vyskytují závěry, kde se ´´ nic neděje´´. I v tomhle typu záběrů jde ale objevit jisté přesahy- Osobně mi v hlavě utkvěl moment, kdy ožralý muž po vesnické veselce venku zvrací a vedle něj se nachází prase. Do jisté míry tak možná jde o satirické poukázání na to, že člověk ve velmi podnapilém stavu nemá od prasete daleko, přitom všem je ale samozřejmě možné, že to tvůrčí záměr není. Podobných motivů, které jde brát jako symbolismy je tu ale mnoho a o to zábavnější dost možná je analyzovat jednotlivé aspekty, které na první dobrou vlastně v zásadě důležité nejsou. I přes svou enormní délku je tenhle film strašně pohlcující a navíc se nestane, že by za celých 7 hodin Tarr vysolil všechny trumfy během první poloviny. Je skutečně snad nemožné tento film vidět v kuse, jeho mistrovské kvality v tom ale roli nehrají. Korunu tomu všemu nasazuje vynikající soundtrack Mihály Víga, který naprosto sedí k atmosféře filmu, prodává tu nepříjemnou atmosféru, která do jisté míry napříč filmem vyloženě srší a je to celé takovém způsobem nepříjemné, že je to vlastně naprosto skvělé. Celé Satanské tango je ve ale ve finiši neskutečně depresivní zážitek, což je další důvod, proč se divákovi do druhého zhlédnutí vlastně kdovíjak chtít nebude. Jenomže jde pořád o mistrovské dílo, jehož slabost je právě v té délce, díky té ostatně není pravděpodobné, že by kdovíkdo chtěl film vidět hned několikrát. Jde ovšem o jeden z nejsilnějších filmových zážitků, který dokáže překvapit v mnoha ohledech i ´´ těsně ´´ před koncem a který se právem dočkal velké pozornosti. Naštěstí se ale neopírá pouze o to, že je 7 hodin dlouhý. Naštěstí (?) už Tarr žádný takhle dlouhý film nikdy nenatočil. () (méně) (více)
Nejdříve bych rád podotkl, že dílo Bély Tarra mi před projekcí Satanského tanga nebylo úplně neznámé. Částečně jsem proto věděl, do čeho jdu a co mám od filmu takového rozsahu očekávat. Přesto jsem se v určitých momentech nestačil divit, co to na mě Tarr zase upekl. Jeho specifický styl odkazující na dílo Andreje Tarkovského a Miklóse Jancsóa jsem poprvé odhalil u filmu Zatracení a byl jsem jím přinejmenším fascinován. Extrémně dlouhé a z velké části statické záběry - znaky, podle nichž Tarrův styl bezpečně poznáme. S kameramanem Gáborem Medvigym, který pro Tarra nasnímal dohromady tři filmy (spolu se Zatracením a Satanským tangem ještě Werckmeisterovy harmonie, které dohromady tvoří volnou trilogii), vytvořil Tarr natolik solitérský styl, jenž v současné produkci téměř nemá obdoby. Převrací filmovou řeč naruby. Satanské tango konstruované jako onen známý tanec, rozděleno do několika částí a kapitol. Ty se několikrát překrývají, jsou prezentovány z perspektiv více postav, proto můžeme vidět tu "samou" scénu z pohledu někoho jiného. Film se odehrává během dvou deštivých odpolední na maďarském venkově a popisuje situaci v jednom zemědělském družstvu. Příběh ale nemá primární funkci narace, tu přebírá právě onen zčásti přiblížený styl. Sám Tarr říká, že děj není podstatný, vše bylo vyčerpáno příběhem Kaina a Ábela, ostatní jsou již jen variace na toto téma. Není proto důležité, co se v Tarrových filmech odehrává, ale jakým způsobem je to natočeno. Nechte se proto unášet démonicky dlouhými a vizuálně podmanivými záběry, ponořte se do tohoto výjimečného Díla. Čas se zastaví a vy ho budete vnímat v úplně jiných dimenzích. ()
Myslím si, že sa po všetkých stránkach jedná o najvýznamnejšie filmové dielo 20. storočia. Béla Tarr si holduje v nepeknom počasí a užíva si rozpad hodnôt u svojich postáv. Tie sa pomaly, ale isto blížia úpadku a pritom si neuvedomujú hlúposť svojich snažení, alebo prázdnosť svojich hodnotových rebríčkov. Medigyho kamera je zase raz úžasná. Počas 7 hodín krásne pláva priestorom a či už sa jedná o interiér krčmy, alebo exteriér šíreho poľa uprostred dažďa, zanecháva takmer nezabudnuteľnú atmosféru. Tarr ma vtiahol do deja a nepustil až do konca. Čoho som sa úprimne sa priznám aj bál. Predsa len 7 hodín je dosť. Ale spôsob akým nazeral na svoje postavy a spôsob akým prezentoval až transcedentné myšlienky skrze zase raz dokonalú hudbu Mihályho Víga, mi nedovolí ako hovoriť len v superlatívoch. Krasznahorkai a Tarr rozhodne patria k najvýraznejšej autorskej dvojici a som veľmi rád, že som mal možnosť vidieť tento opus. Hlavne preto, lebo po strašných horkách, ktoré ma systematicky ničili posledných pár dní, som po dopozeraní vyšiel von a čuduj sa svete vonku pršalo. A kapitola o narušenej dievčine, ktorá týra mačku a nakoniec spácha samovraždu sa stala pre mňa asi najsilnejšou kapitolou celého filmu. ()
Galerie (36)
Photo © Vega Film
Zajímavosti (5)
Související novinky
Režisér Béla Tarr oceněn čestným doktorátem AMU
V úterý 31. října předala Akademie múzických umění v Praze čestný titul doctor honoris causa za přínos světové kinematografii osmašedesátiletému maďarskému režisérovi a scenáristovi Bélu Tarrovi.… (více)
Reklama