Satanské tango

"Satanské tango" je tak specifický film, že opravdu není pro každého. Co se mu ale musí nechat, to je skutečnost, že to prostě není jen sedmihodinový film, ale je to film, který má obsah a který něco sděluje. Navíc to sděluje způsobem mnohdy úchvatným (scéna s koňmi) nebo takovým, který s vámi zamává (scéna s kočkou). Ale přitom je toho mnohem více. (11.03.2016)

Sedmi a půl hodinový film-řeka symbiotické dvojice Béla Tarr/László Krasznahorkai o dešti, zmaru, pohybu v kruhu a hnijící zemi je v současném artové kinematografii natolik unikátní, že by si zasloužil rozsáhlejší studii. Na rozdíl od tzv. románu-řeky v pojetí Romaina Rollanda, kde plujeme spolu s hrdinovým životem od narození do smrti, je zde plavba uskutečňována pozvolným pohybem obrazů (ponorem do obrazů) a zvuků (hypnotická hudba Mihály Viga – hrál také v hlavní roly Irimiáše), přičemž narativní struktura není lineární, ale sleduje vybrané scény z pohledu několika aktérů. Film je ve srovnání s knižní předlohou ještě obrazovější, nebo řekl bych obrazově hlubinnější – zatímco symbolika knihy je akcentována více samotným pohybem děje, zde jsou to vybrané obrazy, které jsou naplněny ve velkém časovém rozpětí maximální výpovědní hodnotou, přestože občas působí nespojitě. Vzniká dojem, že kapitoly spolu zcela nesouvisí, což zapříčiňuje zejména jejich rozdílné rozložení nálad. Soudržnost je však zajištěna ve vyšší strukturální rovině. Jak řekl sám velký Tarr, délka jednotlivých záběru je obhajitelná, jako nabourávání filmového jazyka, skrze nejž vnímáme a chápeme film dle určité zažité kognitivně-formální struktury (kdybychom promítli z dnešního narativního hlediska "klasický" film před dvěma sty lety, stěží by bylo pochopeno i něco tak běžného jako střih). Tarr se k divákovi nesnaží promlouvat skrze zažitou filmovou řeč, ale skrze maximální zprostředkování zobrazovaného v reálném čase. Takto pojímaná exprese samozřejmě nemůže fungovat, protože filmu je jeho řeč vlastní, ať už ji nabouráme jakýmkoli způsobem. Film vyjadřuje "skutečno" jedině skrze svůj jazyk, bez něj by se stěží dalo mluvit o filmu (to samozřejmě platí i o obyčejném záznamu průmyslové kamery a o filmech Andyho Warhola :-)). Tarrovy filmy jsou tudíž především "jazykovou" hrou. „Vysokému umění“ je vlastní hledat nové cesty vyjádření, které jsou samy o sobě vnitřně obhajitelné. Umění, které si hraje na „vysoké“ a zůstává jednoduše v bezpečných vodách obecného vkusu a porozumění je dle Umberta Eca midcultem. Konzervativní midcultový divák/čtenář (perceptor) je při setkání s „vysokým uměním“ pobouřen (viz např. některé reakce na Tarrovy filmy zde), což však není nic zlého, pouze se zmýlil a setkal se s tím nesprávným uměním, které pro něj nebylo vzniklo. Zajímavé je také setkání Tarra a Krasznahorkeho, jak ho podává Tarr v jednom rozhovoru: když Tarr vyslovil zájem adaptovat jeho novely, Krasznahorkai odpověděl, že nemá zájem na jakémkoli zfilmování svého díla, protože je mu filmové vyjádření cizí. Tarr řekl, že to vnímá stejně a je tedy zcela jistě jeho člověk. (25.06.2008)

"Žijeme v apokalyptické době." Dokonalost! Co se o něm dá více napsat, aby to přesně vystihlo jeho uměleckou velikost? Snad jen mohu říci, že projekce Satanského tanga (děkuji, že jsem měl možnost vidět jej na velkém plátně) byla jedním z nejkomplexnějších a nejintenzivnějších filmových zážitků, jaké jsem měl dosud možnost získat. Sedm a půl hodiny uteče paradoxně jako voda; pocitově rozhodně rychleji než některé filmy s kratší stopáží (koneckonců i Tarrův "pouze" dvouhodinový snímek Zatracení se táhne podstatně línějším tempem). Satanské tango však již na začátku svým nekonečným ustavujícím záběrem / scénou definuje svou poetiku a styl a postupně restandardizuje divácké návyky na zcela novou úroveň vnímání filmového času. Celek je veledílem s neuvěřitelnou sílou účinku; grandiózních momentů je zde hned několik (monstrózní kapitola s kočkou, půlhodinové tango). V rámci svého interpretačního pole mě Satanské tango přimělo k živé úvaze nad biblickým podobenstvím o příchodu zkázy v podobě Irimiáše a jeho nohsleda Petriny, jimž nihilističtí obyvatelé zpustošené posttotalitní maďarské vesnice, zahleděných pouze do sebe samých, přisuzují božskou hodnotu. Fascinující počin! (30.03.2024)

Je až hrozivé pozorovať ako môže nejaké médium, v tomto prípade film, pôsobiť ako vrchol mediácie umeleckej a duševnej kreativity a potreby výpovede ľudskej bytosti v jej mučivom zovretí časovej ohraničenosti. To, že zároveň môže byť paralelne masívne rozšíreným nástrojom stimulácie pasivity a apatie širokej populácie, je jeho temnou stránkou páchnucou trúchnivými pomaly odhnívajúcimi útrobami lebečných kostí, ktorá robí z povolania režiséra(a nielen jeho, pretože ide vždy o kolaboráciu množstva ľudí) veľmi zodpovednú prácu. Satantango je teda v svojej podstate kŕčom v sebaobrane, ktorý sa z prvotného impulzu zhnusenia transformoval na dlhotrvajúci partizánsky boj za jeho prenesenie pomyselným komunikačným vákuom k dôraznej výpovedi. V tomto prípade by sa dala za ňu považovať i forma samotná. Kde ostatný artový filmový umelci užívajú viacerých techník ako dlhé zábery, extrémne pomalé jazdy kamery, konzervatívny strih, čiernobiele prevedenie a mnohé iné ako prostriedok vymanenia sa zo škatuliek masívne používaného zrýchleného strihu(so všetkými svojimi sprievodnými znakmi), Tarr stavia formu minimálne do rovnocennej pozície vo výpovednej hodnote s bezprostrednosťou scenáristickej výpovede. Oddeľuje zvukovú stopu od obrazovej priepastným vákuom variabilnej vzdialenosti kamery od „miesta činu“, ktorá sa týmto spôsobom oslobodzuje od ukotvenia v deji. Často tak divák musí spracovávať dych berúcu silu obrazu na pomedzí opojnosťi prirodzenej hudby zvukov scény s minimom klasickej hudby. A tak dĺžka záberov netkvie v samoúčelnej snahe zapáčiť sa, ale v nevyhnutnosti ponechať divákovi dostatok času na poskladanie mozaiky zážitkov. Keď sa po pár minútach skúmania často len fotke sa podobajúcich scén kamera pohne svojím plazivým tempom, je divák uvrhnutý vo vír zdanlivej neúnosnosti tejto náhlej dynamiky a anticipácie nasledujúceho. Popri všetkej pozornosti, ktorá bola venovaná kamerovým nájazdom, výberu lokácii, rámovaniu obrazu a ďalším formálnym finesám, je jadro tohto eposu postavené na základoch výberu hercov a ich totožnosti s identitami ľudských trosiek páchnucich pomalým alkoholickým rozkladom autonomity osobností, ktoré potom bezmocné padajú za obeť manipulatívnemu básnikovi-satanovi(možno paralela s umelcom bez morálnych zásad a svedomia?) Irimiáshovi, ktorý ani vás samotných pri svojich príhovoroch nenechá bez ujmy. Príliš veľa, vo svojej podstate nedokonalých, slov by mohlo odokryť viac ako sú schopné vo svojej nepresnosti vypovedať a tak nahradiť priestor pre čaro zážitku, zložitosťou svojho konštruktu. Jedno je však isté na Tango so Satanom len tak ľahko nezabudnete. (16.09.2008)

Tarrove tri filmy, ktoré som videl mi pripadajú najzaujímavejšie v jednej veci. Že sa totiž akoby odohrávali v inom vesmíre. Stále však v našom, ale paralelnom, čiže na planéte Zem, ale s inou históriou. Vedci o tom už dnes majú svoje reálne vyznievajúce teórie a ak svet Bellu Tarra niekde existuje, vôbec by som sa nečudoval. Neexistujú tu veľkomestá, asi tu žije zopár stovák miliónov obyvateľov a medzi nič extra malomestami sa nachádzajú polia a blato. Veľa blata. Napriek dĺžke film nenudí, pretože rozdelením do kapitol ho vlastne sledujeme ako seriál a tešíme sa na ďalšiu časť. To však nemení nič na tom, že nejakých slabších 5 hodín by úplne stačilo. Oproti Turínskemu koňovi a Harmóniám, ktoré mali pri podstatne kratšej dĺžke väčší ťah na bránku, mi Satanské tango pripadalo viac sebastredné a menej uchopiteľné, každopádne sa absolútne vymyká tomu, čomu dnes hovoríme klasický európsky art (povedzme napríklad tak populárne sociálne drámy), blížiaci sa svojou jednoduchou štruktúrou viac internacionálnemu štýlu. (08.02.2015)