Sátántangó
Satanstango
Satanské tango
Satantango
Sátántangó
Sátántangó
Režie:
Béla TarrKamera:
Gábor MedvigyHudba:
Mihály VígHrají:
Mihály Víg, János Derzsi, Miklós Székely B., Erika Bók, Peter Berling, György Barkó, Péter Dobai, Frigyes Hollósi, Zoltán Kamondi, István Juhász (více)Obsahy(1)
Podle stejnojmenného románu Lászla Krasznahorkaie natočil Béla Tarr sedm a půl hodiny trvající veledílo Satanské tango, jímž na sebe upozornil také za hranicemi Maďarska. Úvodní sekvence snímku trvá sedm a půl minuty a předznamenává tak celkovou stopáž. Není to ovšem jediný dlouhý záběr filmu, odehrávajícího se stejně jako Zatracení (1988) v posttotalitní pusté krajině, již rozbahňuje neustálý déšť a drásá drsný vítr. Průměrná délka záběru se pohybuje kolem dvou a půl minuty. Příběh hříšné vesnice je rozvržen do dvanácti kapitol, jež můžeme rozdělit na dvě poloviny, což odpovídá pravidlům tanga (šest kroků dopředu, šest kroků dozadu). Především v první části Tarr paralelně vypráví osudy jednotlivých postav, které směřují k jasně danému bodu - příchodu lžiproroka Irimiáše a jeho kumpána Petriny. Z několika úhlů pohledu sledujeme toto dlouhé čekání na člověka, jehož se obyvatelé chátrající vesnice obávají. Vesničanů však není mnoho, můžeme hovořit jen o třech manželských párech Schmidtových, Kránerových a Halicsových, solitéru Futakim, lékaři voyeurovi, prostoduché dívce Estike a o jejím zlém bratru Sanyiovi. Hrdinové se stejně jako v předchozím titulu pokoušejí vymanit z těžké životní situace a touží po lepších životech, na něž střádají dlouhá léta peníze. Vzájemné vztahy nejsou příliš korektní, a tak se snad každému honí hlavou, jak získat všechny finance pro sebe a nehledě na ostatní opustit komunitu. Do této situace přichází muž jménem Kelemen se zprávou, že se vracejí Irimiáš a Petrina, ačkoli chlapec Sanyi všem tvrdil, že zahynuli. Vesnici, jež se k mužům nezachovala zrovna čestně, přepadá strach z pomsty. Na prostoru úchvatných více než sedmi hodin se odehrává hluboký existenciální příběh, jenž zanechává nesmazatelnou stopu. (Letní filmová škola)
(více)Recenze (105)
Kvalitní děj Satanského tanga je druhořadý, hlavní je použitý filmový jazyk Bély Tarra a k němu zvolená hudba. Film je složený z nádherných kompozic delších, magicky čistých, obrazově dlouhých záběrů, u kterých jsem byl uchvácen jejich krásou. Tak silně atmosféricky působivý film lze nalézt jen velmi zřídka. [9,5/10] (Mafilm, Vega Film, Von Vietinghoff) (450 min. čb. /// Produkce: György Fehér, Ruth Waldburger, Joachim von Vietinghoff /// Scénář: Béla Tarr podle románu Lászlóa Krasznahorkaiho /// Kamera: Gábor Medvigy /// Hudba: Mihály Víg) [1001 FILMŮ, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE] ()
Tarrove tri filmy, ktoré som videl mi pripadajú najzaujímavejšie v jednej veci. Že sa totiž akoby odohrávali v inom vesmíre. Stále však v našom, ale paralelnom, čiže na planéte Zem, ale s inou históriou. Vedci o tom už dnes majú svoje reálne vyznievajúce teórie a ak svet Bellu Tarra niekde existuje, vôbec by som sa nečudoval. Neexistujú tu veľkomestá, asi tu žije zopár stovák miliónov obyvateľov a medzi nič extra malomestami sa nachádzajú polia a blato. Veľa blata. Napriek dĺžke film nenudí, pretože rozdelením do kapitol ho vlastne sledujeme ako seriál a tešíme sa na ďalšiu časť. To však nemení nič na tom, že nejakých slabších 5 hodín by úplne stačilo. Oproti Turínskemu koňovi a Harmóniám, ktoré mali pri podstatne kratšej dĺžke väčší ťah na bránku, mi Satanské tango pripadalo viac sebastredné a menej uchopiteľné, každopádne sa absolútne vymyká tomu, čomu dnes hovoríme klasický európsky art (povedzme napríklad tak populárne sociálne drámy), blížiaci sa svojou jednoduchou štruktúrou viac internacionálnemu štýlu. ()
Jedna hvězdička pro kameramana, že vydržel všechny ty dlouhý záběry, jedna pro střihače, že těch milion minut sestříhal, jedna všem divákům, co vydrželi celých sedm a půl hodiny a ta čtvrtá jen tak, pro mě, abych si tu před všemi těmi Tarrovskými nadšenci a profesionály nepřišla jak ignorant :) ()
No dobře, já se toho teda ujmu a napíšu tu na plnou hubu. Tento film je šeredně dlouhý. Jasně, kamera, hudba, zvuk, to všechno je skvostné, excelentní, brilantní, geniální a úžasné. Ať si film pauznete na zcela libovolném místě, tak před sebou vidíte čiré umění. Ale po 3 hodinách to prostě trošku omrzí. Po 4 hodinách už nevíte, jak si máte lehnout, a to jste prakticky lehce za půlí cesty. Už v samotném úvodu, když člověk 7 minut sleduje pářící se krávy, dává snímek na vědomí, že se rozhodně bude jednat o nevšední podívanou. Krávy v zápětí vystřídá hloupá ceckatá samice. Pardon, chtěl jsem napsat psychicky nevyzrálá osoba převážně zdůrazňující své ženství, která si nad hrncem s vodou, umyje své rozmnožovací ústrojí a člověk jako já tápe, zda si má nejdřív zakrývat levé oko nebo to pravé. A vůbec, celá vesnice je napěchována moc příjemnými a úžasnými lidičkami. A to se na příchod dvou největších es celého půl filmu čeká. Atmosféra je naprosto skvěle depresivní, většinu stopáže venku prší a bez ustání fouká dost silný vítr. Čím v horším rozpoložení k filmu usednete, tím více se vám bude líbit. Pár úsměvů se do těch sedmi a půl hodin ale také vešlo. Mě osobně hrozně pobavila hospodská tancovačka v maďarském stylu, přepisování zprávy na policejní stanici. Nějaké filosofické rozbory si dovolím nechat povolanějším, ale určitě bych rád zdůraznil, že jsem si nemohl nevšimnout, že Béla hrozně rád filmuje někoho, kdo žere. Hrozně se mi to celé líbilo, je to opravdu přelomový a úžasný film, ale je kurevsky dlouhý. Pro filmové nadšence, blázny a maniaky však totální povinnost. A kdybych se někdy živil tvorbou filmů, tak tady člověk získá inspirace jako blázen. Lepší 3 hvězdy. ()
Hm, tak jsem si aspoň potvrdil, že na ty hodně pomalý filmy nejsem stavěnej. Táhlo se to jak týden před výplatou a udržet pozornost bylo místy utrpení. Bavila mě linka nebohé holčičky, co si tak ošklivě hrála s kočičkou a spisovatele alkoholika, kterej odmítl levnej mrd. Jinak to není můj šálek jedu. Ale aspoň jsem to zkusil. Možná už mi teď Vesmírná odysea nebude připadat tak proklatě pomalá. ()
To bol hrozný zážitok. Nevšimol som si, že film trvá sedem hodín. Sedem hodín, a nejde o indický, ale o maďarský film. Ale ja nemám sedem hodín, aby som pozeral na nevľúdne prostredie, v ktorom stále prší a je tam samé blato, na nepríjemných ľudí, ktorí riešia problémy s deľbou nejakého lupu. Vydržal som to pozerať asi hodinu a potom som s využitím rýchloposunu iba sondoval, či sa neobjaví niečo, čo by ma zaujalo. Neobjavilo sa nič, pršalo stále a ja som to zhnusený vypol. Absolútne sa nechcem zaoberať tým, čo na filme videli a hodnotili ostatní, prekvapilo ma, že film bol zaradený medzi tie, ktoré by mal človek vidieť, než umrie. Tak som ho videl. V rozsahu, ktorý pokladám za únosný pre mňa. ()
Chce to velkou dávku trpělivosti, protože celková délka snímku je jako u miniseriálu, ale pokud si divák na opravdu pomalé tempo, plné občas až nehybných záběrů zvykne, čeká ho skutečně nevšední zážitek. ()
Tak to byla šichta! Ale stála za to - po formální stránce jedinečné a vskutku podmanivé dílo, které diváka vědoucího do čeho jde, vtáhne a až do konce nedovolí odejít, či dokonce usnout. Obsah - zčásti lyrický a filozofický, zčásti velmi konkrétní a zemitý, rozhodně ironický až satirický - je evidentně méně podstatnou složkou celého díla, ale ani ten není zanedbatelný a snímek nesklouzává k samoúčelné vizuální exhibici nebo prázdnému experimentování. Příběh je prost vší polopatyčnosti, ale právě jeho"podivnost", spolu s atmosférou a obdivuhodnou prací s kamerou dělají ze "Satanského tanga" nevídaný divácký zážitek. ()
Nech už dá človek hodnotenie od odpadu po ***** pár vecí je istých a to sú tieto: Na Satanské Tango sa nezabudne, kompozícia jednotlivých záberov a scén je hodná filmárskeho štúdia, Béla Tarr má vlastný štýl, ksicht, filozofiu a má to NESKUTOČNÚ(!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!) atmosféru (najčastejšie smútku, depresie, beznádeje). Tých 7 a pol hodiny som nezvládol na jeden záťah, ale vždy som sa dokázal do filmu ponoriť. Toto je monumentálne dielo, ktoré aj keď niekto nevstrebe ako celok, jednotlivé jeho časti nenechajú na pokoji ani s odstupom času (to čo ma doslova sundalo bolo dievča s mačkou a jej "story"). Tento film som si ako divák (v tom klasickom slova zmysle!) neužil, nevychutnal, pozeranie bol v podstate "bolestný zážitok", ale celý čas som bol totálne fascinovaný a nevedel som od toho odtrhnúť oči. Satántango je skutočne monumentálny epos, ktorý sa dá analyzovať po každej stránke, má tak veľa rovín, že to by chcelo pozerať znova a znova...snáď sa mi to ešte niekedy s odstupom rokov podarí, práve na druhé pozretie si šetrím tú (zaslúženú) poslednú *. ()
Všiml si někdo, kolik a které kotouče při promítání na LFŠ 2010 prohodili? ()
V poslednej tretine sa dostavuje naozaj unikátny stav apatickej hypnózy. ()
Ach, Beckett, Kafka, Nietzsche a vše další – celá evropská kultura jako by se smrštila do obrazu maďarského venkova, a v tom je nepřekročitelná velikost Tarra: totiž, že divák skrz jeho obrazy vyvolávající totální perceptivní identifikaci (tedy úplné vtažení diváka do nazíraného předmětu skrze dokonalý cit pro skloubení vizuálního pole a atmosféry, kterou vyzařuje) plně propojí každý jeden detail maďarské reality s všeevropskou výpovědí. Kamera dokonale maďarsky pomalu plyne jako proud v Dunaji a přesto sledujeme beckettovské drama o nesmyslném čekání na spásu, kafkovské o nic méně anti-hluboké drama o podřízenosti člověka o nic méně nesmyslné vůli a oku Moci, jež si v nároku vše kontrolovat vykonává akt všeobecného překroucení všeho do své pitomé logiky a konečně nietzscheovské drama o záblesku ega, které nechce být ničím spoutáno, a přesto vždy končí jako nepatrný záblesk mezi tmou a světlem – mezi černou a bílou černobílé kamery. ()
Myslím si, že sa po všetkých stránkach jedná o najvýznamnejšie filmové dielo 20. storočia. Béla Tarr si holduje v nepeknom počasí a užíva si rozpad hodnôt u svojich postáv. Tie sa pomaly, ale isto blížia úpadku a pritom si neuvedomujú hlúposť svojich snažení, alebo prázdnosť svojich hodnotových rebríčkov. Medigyho kamera je zase raz úžasná. Počas 7 hodín krásne pláva priestorom a či už sa jedná o interiér krčmy, alebo exteriér šíreho poľa uprostred dažďa, zanecháva takmer nezabudnuteľnú atmosféru. Tarr ma vtiahol do deja a nepustil až do konca. Čoho som sa úprimne sa priznám aj bál. Predsa len 7 hodín je dosť. Ale spôsob akým nazeral na svoje postavy a spôsob akým prezentoval až transcedentné myšlienky skrze zase raz dokonalú hudbu Mihályho Víga, mi nedovolí ako hovoriť len v superlatívoch. Krasznahorkai a Tarr rozhodne patria k najvýraznejšej autorskej dvojici a som veľmi rád, že som mal možnosť vidieť tento opus. Hlavne preto, lebo po strašných horkách, ktoré ma systematicky ničili posledných pár dní, som po dopozeraní vyšiel von a čuduj sa svete vonku pršalo. A kapitola o narušenej dievčine, ktorá týra mačku a nakoniec spácha samovraždu sa stala pre mňa asi najsilnejšou kapitolou celého filmu. ()
Tohle nejde vidět na jedno posezení. Mám to tak na týden. Nádherné, velmi pomalé, uspávající a umělecké. ()
Déšť, kráva, tma. Déšť, krávy, tma. Potemnělá postava, záda, déšť. Velká záda, malá záda, široká záda. Popraskaná zeď, promočená zeď, déšť. Tma, záda, déšť. Ošklivé dítě, ošklivá žena, ošklivý muž. Tma, déšť. Močící muž, záda, pomočená zeď. A to všechno sedmkrát dokola. Pomočit! Kdo si tady uprdnul? ()
Dal jsem si to od půlnoci do 8 ráno (s dvěma přestávkama na cigárko) a když jsem pak vyšel ven, dát si pár pivek ke snídani, připadl mi ten svět najednou takovej barevnej a taky mi bylo hrozně divný, že neprší. ()
Nekonečná onanie ve vrcholných filmových obrazech, jejíhož orgasmu jsem nedosáhl.. Těžko hodnotit.. 50-85% ()
Čisté opojení totálním filmem! Chci to vidět znovu, třeba po jednotlivých kapitolách a hezky si to vychutnávat. ()
Související novinky
Režisér Béla Tarr oceněn čestným doktorátem AMU
V úterý 31. října předala Akademie múzických umění v Praze čestný titul doctor honoris causa za přínos světové kinematografii osmašedesátiletému maďarskému režisérovi a scenáristovi Bélu Tarrovi.… (více)
"Lidský život je smysluplný. Bohatý, krásný a špinavý. Všechno a všechny navzájem sjednocuje. A pouze zneužívá svobodu. Plýtvá ji, jako by to byl bezcenný odpad. Lidé nemají rádi svobodu, bojují s ní. Zvláštní je, že neexistuje pádný důvod bát se svobody. Ovšem pevně stanovený řád může být na druhé straně mnohdy děsivý." ____________ Věhlasný dánský režisér Lars von Trier jednou prohlásil, že kvalitní film má diváka tlačit jako kamínek v botě. Inu, dle týhle logiky může být sedmapůlhodinové Satanské tango přirovnáno snad jen k valícímu se balvanu, před kterým není šance uniknout. Již úvodní pasáž s hypnotickým pochodem krav trvající celých 7 a půl minuty předznamenává celkovou stopáž – akorát v řádu hodin, což samozřejmě není jediný superlativum. Béla Tarr, nesmrtelná ikona nové vlny maďarského neo-formalismu zde se svými dvorními herci rozehrává důmyslnou hru, ba doslova a do písmene tančí tango se samotným Satanem. Jenže jednoduchá kriminální zápletka filmu není primární, poněvadž prim tohoto kolosu tkví v bezútěšným existenciálním příběhu, který divákům vnucuje velmi nepříjemný a krutý poznání: na lidském osudu není nic vznešeného, ani dramatického.... Černobílý snímek, vznikající několik let, byl ve své době rázným tvůrčím gestem a manifestem na obranu evropské autorské kinematografie. V roce 1994, kdy povídkové krimi Pulp Fiction Quentina Tarantina definovalo filmový postmodernismus, uvedl Tarr do kin svoji radikální epopej, jejíž idea je víc než jasná: takhle má vypadat autorský film, který promlouvá k duši publika. Zatímco zbylé snímky pomyslné trilogie Zatracení (nihilistický portrét o lidské bezútěšnosti) a Werckmeisterovy harmonie (sociální balada o disharmonii lidství) analyzovaly své dané téma "okrajově" - čímž nechci tvrdit, že se nejedná o kvalitní počiny, ba naopak - tak Satanské tango se noří do týhle existenciální žumpy po hlavě........ Béla Tarr vždy na danou problematiku nahlížel z diametrálně odlišný perspektivy, a krom toho, že ve svých dílech ctí a pokračuje v tradičních šlépějích odkazu filmových básníků Andreje Tarkovského a Miklóse Jancóse, ponoukal se o snahu vnést do stereotypů kinematografie různorodost, jinakost, a minimálně se tak pokoušel změnit její monotónní přetvářku - a to se mu povedlo na výbornou. Zvěsti totiž nelhaly, protože Satanské tango je skutečně monumentální metafyzické veledílo, které je ve své tvůrčí podstatě atektonickou mozaikou plnou tíživých záběrů, které se odehrávají v deprimujícím deštivém surreálném bezčasí, jejichž kompozici lze rozdělit na 12 odlišných kapitol, což přesně odpovídá rytmice tanga (6 kroků vpřed, 6 kroků zpátky). Tarr zde tak inovativně využil svůj jedinečný talent a lásku vůči formalismu a dovedl jej k takřka bezchybnému perfekcionismu, s nímž posléze stvořil nesmírně autentický epitaf, který je zároveň elegickým žalmem o lidské beznaději........ Béla Tarr byl vždy znám jakožto snovač temných kulis, a zároveň velice kreativní člověk zastávající názor, že film je ŽIVÝ OBRAZ. Touto nihilistickou ódou ovšem opěvuje formalismus způsobem, jako doposud nikdy a nikdo jiný. Nejenže odmítá devalvovat čas na úkor diváků, ale především převrací filmovou řeč prdelí naruby. Snímek až observační metodou rámuje krátký úsek ze života obyvatel jedné vesnice v rádoby atemporálním bezčasí, kde neexistuje čas. Tarr však ohýbá filmový čas do takových extrémů, že sám divák nemá sebemenší ponětí o subjektivním či reálném čase. Téměř každá druhá scéna nemá na narativ jakýkoliv vliv - jedná se spíš o paralelní sled letmo souvisejících scén s hlemýždím tempem - a i přes tento prvek děj takřka neobsahuje pražádné hluché místo a nikterak nenudí. Nelze taky ani vyvracet fakt, že děj je jakýmsi pásmem hypnotických vizuálních skladeb vyprávěných skrze sofistikované kamerové krasojízdy - laicky řečeno: vyprávění obrazem. Tarr navíc provokuje ignorací samotné kriminální zápletky kterou načrtne v první hodině, ba ani nerozvíjí děj, a namísto toho dalších 6 hodin bez sebemenších kompromisů bezcitně moří diváka touhle depresivní reflexí o nechuti ze života. V každé scéně také zní znepokojivý zvuk tikajících hodin, který umocňuje nemilosrdnost plynoucího a stále se zužujícího času. Když navíc budete bedlivě sledovat, zjistíte, jak všechny časově paralelní linky vzájemně a neodmyslitelně souvisí. Snímku zejména nelze opomenout jakýsi modus operandi velice atypického pojetí realismu – ona ikonická, téměř půlhodinová pasáž s chlastačkou, v níž jsou všichni (ne)herci skutečně opilí, budiž důkazem...... Děj taky disponuje elementem nejednoznačného střetu mikrosvětů a makrosvětů - ať již sociálních, ideologických či čistě abstraktních. Další z mnoha aspektů je excelentní využití syndromu melancholie a sklíčenosti skrze statickou panoramu, díky čemuž vzniká ojediněle tísnivá atmosféra jež vede k hořké nechuti ze života - což je signifikantní rys pro náturu Tarrových filmů. Diváka v neposlední řadě uchvátí pečlivá práce s precizní hrou světel a stínů či celkové estetické rámování jednotlivých kompozičních prvků černobílé mizanscény - z hlediska řemesla prostě nejde nic vytknout...... Satanské tango je taky zaškatulkováno jako jeden z nejméně stravitelných pokrmů a pramálo analyticky čitelných subjektů filmový teorie. Nutno podotknout, že značný zastoupení zde mají filozofické teze strukturalismu, minimalismu i naturalismu - a to doslova v každé jednotlivé scéně, kde každý dílčí motiv je jako mnohovrstevnaté ovoce: čím víc odstraníte vrstev a jste blíže k jádru, tím víc je ona specifická pachuť ještě víc hořká. Divák posléze musí sám najít onu intertextualitu a následně vyčíst její materii skrytou mezi řádky – kamera například intimně rámuje obličeje protagonistů a pokouší se tak částečně nahlédnout do jejich tajuplných temných duší. Je proto naprosto neuvěřitelný, jak Tarr vždy mistrovsky dokáže zobrazit zcela triviální a zdlouhavé každodenní okamžiky i obyčeje běžného života zcela beze střihu - a to bez příkras...... A já už nemám další slova, která by dokázala popsat, jakou emocionální díru ve mně Satanské tango vlastně zanechalo a následně tak vytvořilo pustý vakuum. Jakožto cinefil jsem se však rochnil v nepopsatelný filmový euforii, která ve mne stále intenzivně rezonuje. Ve výsledným resumé je Satanské tango nejenom 7 a půl hodiny trvající etalon formalismu, komorní existenciální tryznou, lyricky temnou a přesto překrásnou noční můrou, ale především pak esteticky opojný artový opus, jehož strhující zážitek musí každý okusit na vlastní kůži aspoň jednou za život. Co jsem ani v těch nejdivočejších snech neočekával je, že tento kolos změní můj dosavadní pohled na film jako audiovizuální médium, ba opak se stal pravdou: o to víc si nyní uvědomuju, co filmy dokáží vyjádřit, jaký emoční impakt mohou na diváka mít, jakou myšlenku a poselství v podstatě mohou nést - že film je nejhodnotnějším uměleckým pilířem reflexe života.... Zkrátka, Satanské tango je ryzí zhmotnění umělecké vize, která nestojí za pouhou zmínku - tohle je prostě a jednoduše milník kinematografie a hotová must see záležitost nejextrémnějšího kalibru - zvláštně pak pro ty, kteří holdují mainstreamu. Tohle je totiž FILM s velkým F ve svý nejčistší podobě...... VERDIKT? Redefinice transcendentálního/spirituálního/meta-fyzického/meditativního filmu. Absolutní povinná četba pro všechny cinefily.... Silně alegorický až hypnotický veledílo o dekonstrukci času, který vás emočně vyždíme jak kus hadru. Vyčerpávající, nadpozemský zážitek. Bezpochyby nejlepší díl z pomyslné trilogie Bély Tarra a Lászlo Krasznahorka. Víc takových sofistikovaných filmových sond do jámy lvové lidského nitra, které divákům na pohárcích jejich jazýčku zanechají nezapomenutelnou hořkou pachuť. Nemám slov. Čas je obsese. () (méně) (více)