Lidský úděl 4.: Stesk po domově
Ningen no jôken II
The Human Condition II: Road to Eternity
Obsahy(1)
Režisér Masaki Kobayashi nabízí divákovi monumentální válečnou fresku, která začíná v roce 1933 vpádem japonských vojsk do Číny a končí zajetím hlavního hrdiny po porážce Japonců sověty v Mandžusku. Hlavní hrdina Kaji (Tatsuja Nakadai) se neustále snaží povznést nad zkorumpovaný systém, ale zjišťuje, že jeho morálka je na překážku... (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (17)
Název a rozsah našeptává, že by mohlo jít o další několikagenerační ságu, ale to je jen zdání. Ve skutečnosti celá (více než)devítihodinová trojfilmovka (nebo šestifilmovka, chcete-li) mapuje “pouhých“ cca 5let jednoho člověka.... V první třetině se seznámíme s mladým a idealistickým Kajim, který se snaží razit rudý humanismus ve vedení zajateckého, pracovního tábora. Dějově je to sice zajímavé protože divák sleduje drama ze zajateckého tábora (pro změnu) z druhé strany, ale je i nutno dodat, že Nakadai svého mladého idealistu místy dost přehrává a ani Kobayashi ještě není tak zručný a některé (i zásadní) situace vyznívají více než podivně... Druhá třetina více než co jiného napovídá odkud čerpal Kubrick pro svou Olověnou vestu, protože hardcore drill armádního výcviku je úplně stejně syrový a některé scény a dějové zvraty jsou téměř totožné. Ke konci dojde i na válečnou scénu, která byla ve své době možná vrcholem řemesla, ale dnes to už tak prostě nepůsobí.. Z Kajiho už ale běh věcí ten nejnaivnější idealismus doslova vytloukl a tak se i Nakadai ve svém hereckém projevu dostává do uvěřitelnějších rovin.. Poslední třetina je rozhodně nejsyrovější, nejintenzivnější a tím pádem i nejlepší.. Kruh se uzavírá. Kaji dostává lekci rudého humanismu z první ruky a jeho strastiplná pouť má potenciál ubíjet i diváka sedícího v pohodlí gauče... Docela Síla..... Jako celek je to (z mého pohledu) projekt značně nevyrovnaný, ale svou výpovědní a uměleckou hodnotu jistě má. ()
Ľudský údel sa mi teoreticky pozdáva ako možný seriálový formát. Predsa, vychádza z časovej a epickej konštrukcii, zaznamenáva v ňom veľké množstvo hercov (i keď trojka ho kvôli emocionálne spriaznenosti vhodne zužuje) a poukazuje na dlhočíznosť a bezmocnosť vojnového stavu v pracovných a zajateckých táboroch. Ak by ho natočil "japonský Spielberg", dovolím si tvrdiť, že by ho vyobrazil ako chudáčikov okupantov v mandžuskom, t.j. čínskom zajatí. Kobajaši je ale realista, nemá v úmysle hrať na strunu a tento kontrast bezcitnosti opisuje systematicky a k čím väčším právomociam sa dostanú oní generáli, tým nervóznejšie a ostrejšie svoje pudy patrične vybíjajú. Ohne na planinách sú viac súvzťažne prepojené s prírodou a pokušením diabolskej zeme, čím sa estetické a nadčasové kvality prikláňajú viac na jej stranu. Nič to ale nemení na fakte, že ide o mimoriadne poctivú čistú anti-militaristickú filmárčinu. Nakadai dokáže s očami to, čo len málokto a to nie je vyslovene len sympatický. ()
3. část - Velký obrat v ději, hrdinův pád na dno. Přesto vypjaté emoce někam zmizely a těch 80 minut apatie není zrovna příjemných (v žádném slova smyslu) na sledování. Chápu, že právě to byl smysl této části - uvrhnout hrdinu do stavu bezmoci a nechat ho pátrat po novém cíli. Stejně tak chápu, že na poli 600 minut to může být "trochu delší". I přes toto moje neskonalé pochopení však předimenzovanost stopáže táhne tenhle jinak nepochybně úžasný projekt dolů. 70 % /// 4. část - Předchozí díl potvrdil především hrdinovu patologickou touhu bojovat za své ideály, na což ale nemá prostředky (a nejspíš ani schopnosti), takže je vždy odsouzení k nezdaru. Zde ve čtvrté části mu je do rukou opět vložena špetka "moci", tím spíš je ale patrná bezradnost jeho nekompromisního idealizmu uprostřed války. 80 % ()
Japonský spisovateľ Junpei Gomikawa vydal svoj rozsiahly román "Ningen no jôken" v roku 1958 a námet okamžite oslovil režiséra Masaki Kobayashiho. Vzniklo vysoko oceňované rozsiahle dielo z druhej svetovej vojny, kedy bolo Japonsko fašistickým štátom. Epické dielo sleduje mladého pacifistu a socialistu Kajiho, ktorý sa snaží prežiť v totalitnom zriadení. V druhej časti ( TV stanica AMC ho u nás odvysielala ako dve časti ) je Kaji konfrontovaný s japonskou vojenskou mašinériou, je odvedený do armády a nielenže je poslaný do boja proti sovietskej armády, bojuje aj proti praktikám v jej vnútri. ()
Druhá část Lidského údělu je hodně kritickým pohledem do řad japonské armády v době vojenského výcviku. Pro Kajiho to znamená velký pád a ztrátu humanistických iluzí, když zjišťuje, že tupou lidskou krutost lze nalézt téměř všude, bez ohledu na národnost či vyznání. Vojíni při výcviku absolvují nesmyslně dlouhé a brutálně vyčerpávající pochody a po návratu na kasárna pak šikanu a ponižování. Tento vojenský svět je zde popsán tak, že je z toho člověku úzko, protože zde není místo pro lidskou důstojnost, naopak navrch má bezohlednost primitivů. Dlouhá stopáž dává trochu zabrat, na druhou stranu jsem neměl pocit, že by nějaké scéna byla ve filmu navíc, každý dialog měl smysl, byť třeba až pro finální část. ()
Galerie (8)
Photo © Shochiku
Reklama