동감
Ditto
Obsahy(2)
Příběh se točí okolo dvojice studentů ze stejné university, kteří spolu začnou mluvit přes radiopřijímač a rozhodnou se setkat. Po nevydařené schůzce zjistí, že je od sebe dělí 21 let. So-eun (Ha-Neul Kim) žije v roce 1979 a In (Ji-tae Yu) v roce 2000. Jejich neuvěřitelná komunikace ale pokračuje a nabere nečekané otáčky. (venus)
(více)Videa (1)
Recenze (86)
Takhle neznou a krehkou romantiku toci vazne jen v Jizni Koreji, tam staci kdyz nekdo neco rekne, hlavni zena se usmeje a uz jste z toho nameko. Oba hlavni protagonisti sympaticti a roztomili az na kost, cele je to navic pohanene mou oblibenou mezicasoprostorovou zapletkou a je jasne, ze tohle nemuze dopadnout spatne. Hodne mi to pripomelo pribuzny JK kousek "Siworae" a americkou "Frequency", zvlastni je, ze prestoze jde ve vsech trech filmech vicemene o to same, datum vydani je stejny rok 2000, dokonce jen v rozmezi nekolika malo mesicu, takze ani nikdo neopisoval, jen byl zrejme rok 2000 zlatou erou "nadcasove" romantiky. 7/10 ()
1979 ONA - Naivní, infantilní a děsně nehezká Korejka, která miluje největšího školního hezounka, který se do naší šedivé myšky po-ma-li-čku za-mi-lo-vá-vá, než je mu během školních protestů zlomena ruka a jednoho krásného večera pozná JEJÍ nejlepší kamarádku, co má po pádu z kola právě zlomenou nožku. 2000 ON - Nesympatický korejský studentík s věčně otevřenou hubou, syn zasádrovaných, vytrvale a negentlemansky odmítá korejskou přísavku, která ráda pije a dolejzá. ONI (ONA a ON) - dvě nudné existence, které si po večerech pomocí vysílaček volají napříč časem a nudí nebohého diváka svými historkami a milostným trápením. Postupně odhalovanou pointu divák odhalí hned zkraje a je nucen se k ní pronudit pomocí infantilních zpomalovaček, aby už tak pomalý film byl ještě pomalejší. Pak ON uvidí JI, spokojenou a šťastnou, ucítí vůni a v ruku v ruce s alkoholičkou odkráčí. Vše orámované slzopudnou a vyděračskou hudbou. Ukázková superkýčovina, napsal bych něco jiného, ale mohla by se mě dotknout připravovaná POMatená cenzurka komentářů. ()
Korejské filmy jdou mimo mne už delší dobu. Stejně tak tento, který je vlastně jednoduchou historkou tak na dvacet třicet minut, navíc několikrát použitou, s přehnanými a patetickými hereckými výkony (plus např. sdělovat někomu, že si někdo druhý zlomil nohu, a to s rozzářeným úsměvem na tváři, mi také přijde divné), podobně je tomu i s obrazovým pojetím (ze záběrů Měsíce už mi časem bylo krapet k smíchu, a ty vločky, podzimní listy také působily již spíše parodicky.) a patetickým pianem (ten Bach je pak už skutečně pěst na oko). Navíc konec to spíš zazdil - k nějakému vyznění nebo katarzi vůbec nedošlo. ()
Pôsobivá sonda do nežnej ženskej duše, poznačenej neopätovanými citmi v pôvabnej zmesi juhokórejských prísad. Že večne omieľané klišé nemôže fungovať? Časové paradoxy a prelievanie udalostí nám môže pripomínať úlomky z mnohých iných filmov, spracúvajúcich tematiku sci-fi s poriadnou dávkou efektnej pompéznosti, ale fakt je, že namiešať kokteil, pozostávajúci z umeleckých ingrediencií (krásna hudba, ukážková osobnostná mravnosť, zlom nedotknuté charaktery postáv,...) dokážu iba juhokórejskí majstri. Cíti sa aj niekto iný okrem mňa po zhliadnutí ich filmov vnútorne oddýchnutý? ()
Je to takový mix Frekvence a Domu u jezera, ale celkem ucházející. Samozřejmě ukrutná romanťárna, občas trochu dlouhé dialogy jsou prokládány ještě delšími bezeslovnými záběry za doprovodu klavíru, čili rozjitřené duše si přijdou na své. Jelikož jde o mé oblíbené téma, tady konkrétně o komunikaci dvojice, z nichž se ona nachází v roce 1979 a on v r. 2000, nemůžu jít níž než na čtyři hvězdy. ()
Reklama