Kwaidan

Normální pracující/studující člověk by šel po noční spát, nebo se učil ale já ne. Já jsem se musel dívat na Kaidan. Proč to píšu, přišel jsem z práce docela utahaný a počítal s tím, že u Kaidanu usnu. Ne že by to byl film na spaní, na pomyslném must see seznamu ho mám už dlouho, jen jsem chtěl takovou... ochutnávku. A když už jsem se dostal k jídlu, tak je to podobné, člověk chce jen něco zkusit, jenže je to tak dobré, že zkouší tak dlouho až to celé sežere. A když se vrátím k filmu, na úplně stejném principu funguje Kaidan. U toho prostě usnout nejde. A i když jsem unavený ještě víc než před nějakými třemi hodinami když jsem přišel z práce, pořád se v myšlenkách vracím k jednotlivým scénám. První povídka, jež nese název Černé vlasy je imo nejpřijatelnější pro široké publikum. I tak už v ní ale začíná to, co je velkou devízou Kaidanu, HRA SE ZVUKY. De facto jsem měl podobné pocity jako při sledování Ameru. Tam sice zvuk a hudba nesloužili k vyprávění příběhu, ale je to podobný efekt. No, podobný... Když nad tím tak přemýšlím, tak vlastně ani nevím proč se mi Amer vybavil. Vždyť tady je ozvučení spíše minimalistické, ale o to více působivé, atmosférické, jednoduše, nechci se opakovat, ale vypráví příběh. Opravdu, audio i visuál k sobě dokonale ladí a kompletují to všechno v geniální, nebál bych se říci mistrovské dílo. Ale to předbíhám, řeč je o Černých vlasech. Jak jsem se zmínil, jsou pro široké publikum nejsnesitelnější. Proč? Protože je to víc film, než divadlo. Což následující dvě povídky bezesporu jsou. Navíc je tam takový nějaký hororový konec v modernějším stylu (i když ty zvuky u toho jsou prostě geniální!). Druhá povídka, Zimní královna (žena) je už čistě komorním divadelním představením. Zasněžené kulisy jsou úžasné. Ozvučení jde opět ruku v ruce s vizuálem a dotváří krásně mrazivou atmosféru, jež je patrná především na úplném začátku (tady by se měli učit všichni ti lidé, co zaplavují dvd japonskýma černovalsýma duchařinama. Jen tak mě něco nevystraší, resp. u filmu jsem se nebál snad ani jako dítě (pokud nepočítám Třetího prince a jemu podobné zvrhlé filmy), ale tady jsem byl tak napnutý, že jsem se dvakrát opravdu leknul a to takové blbosti jako otervření dveří. Budu se opakovat, ale když ale když máte před sebou takové audiovizuální orgie, stačí pak k leknutí i prdnutí mouchy. Dokonalost. Přichází druhá část filmu, další dvě povídky. Muž bez uší. To je název třetí povídky a ta je (četl jsem to v nějakém komentáři) opravdu geniální. Teprve tedy se napkno rozvine to hlavní a sice, regulérní divadelní představení před kamerou. Ale představení tak epické, tak nádherně barevné, do detailu zpraované, že se nelze dívat jinak než se zatajeným dechem. Koukám že lidé většinou říkají, že je tato povídka nudná. Není. Nechci si honit triko nad tím, co jsem viděl, ale pro fandy klasické japonské kinematografie to prostě je lahůdka z nejlahůdkovatějších. Kdo má nakoukaného minimálně půl Kurosawy, tomu přece musí být jasné, že tyhle filmy plynou pomalu. A vůbec, mně to vůbec pomalé (a nudné už vůbec ne) nepřišlo. Už je ta naprosto fascinující epická "bitva" na začátku za doprovodu zpěvů a tónů biwy byla naprosto odzbrojující. Třetí povídka je asi nejlepší. Vizuálně dokonalá. Po jejím skončení jsem si jen povzdechl, že už skončila. No a na řadu přichází čtvrtá z japonských báchorek, Šálek. Ta treochu vybočuje z předchozí koncepce. Je totiž od ostatních docela odlišná a vlastně nevím co víc k ní napsat. Zvukový podkres opět geniální. Celkově je Kaidan opravdovým majstrštykem a ukázkou toho, že padesátá a šedesátá léta znamenala pro japonský film naprostý vrchol co se týče všeho a možná taky proto Holywood ukradl tolik nápadů z těchto klasických japonských filmů. Proč? No protože jsou geniální! Doproučuji těm, kteří viděli aspoň toho Rašomóna zmíněného v obsahu a shledávají ho geniálním. Tak a tím jsem si vyčerpal slůvko geniální na příští dva roky. (03.01.2012) (méně) (více)