Čas znovu nalezený

Paříž 20 léta, těžce nemocný Marcel Proust dokončuje svoje monumentální dílo. Vzpomíná. Probírá fotografie. Každá evokuje pocity, nesplněné touhy, přání, sny, důvěrné prožitky. Minulost a současnost se najednou vzájemně prolíná a splývá „Bytost, kterou jsem v tu chvíli byl, byla bytost mimo realitu“. Čas znovu nalezený jsem začínala na několikrát. A kdyby v něm nehrála má oblíbená Catherine Deneuve asi bych to vzdala. Což by byla velká škoda. Jenže obrovské množství postav v několika časových obdobích a k tomu množství drobných příběhů, vyžaduje značné soustředění a hlavně i osobní pohodu. Proto zřejmě není tak snadné se s filmem potkat, ale vyplatí se na ten správný okamžik počkat a potom si ho vychutnat..„Jestli vzpomínka dík zapomenutí nemůže vytvořit žádné spojení mezi sebou a přítomnou chvílí, dává nám náhle dýchat jiný vzduch, právě proto, že je to vzduch, který jsme vdechovali kdysi. Čistší vzduch, který se básníci marně snažili rozprostřít v Ráji, neboť skutečné ráje jsou ráje, které jsme ztratili.“ (05.06.2006)

Pochopit tento film znamená dobře pročíst a promyslet, ale i hluboce procítit literární předlohu, která umožnila jeho vznik. Není-li tomu tak, náš úsudek i naše pocity nutně kloužou po povrchu. I v takovém případě se však pro dostatečně připraveného diváka stává film nevšedním zážitkem. Desítky stránek přenesené na stříbrné plátno připomínají při svém krajně úsporném filmovém využití kontinentální kry, sunoucí se rozvážně po rozžhaveném vnitřku Země, které se čas od času překrývají, a kde se ve zlomcích let, měsíců, týdnů i dnů dočasně hroutí obvyklé prožívání času. Civilizační zlom kolem konce "dlouhého" 19. století (1789-1914) a počátku následného "krátkého" 20. století (1917-1989) je nesporně takovým přelomovým okamžikem. A současně obsahem i námětem a zaměřením Proustova díla a Ruizova filmu. Zmíněné kry, poměrně často prokládané přímými citáty z literární předlohy, nabízejí ve většině případů jen omezené plochy pro hlubší, propracovanější studie jednotlivých postav (jako ostatně ve všech hraných filmech, které vědomě rezignují již při svém námětovém založení na hlavního hrdinu). Přesto dva herecké výkony zřetelně přečnívají: Mazarellův Proust a Deveneuvové Odette de Forcheville suverénně procházejí dějem filmu a bez ohledu na rozsah svěřené plochy vytvářejí celistvé osobnosti vymykající se svorníkově "krovovému" pojetí děje. Jakoby nezřetelné zaznamenávání stále se měnícího dění v prostředí zámků, salonů i líčení poměrně nepočetných scén soukromého života tehdejší pařížské high society, v němž se jen kulisovitě mihne krvavá první světová válka, pro Francii tragická velikostí utrpěných ztrát lidských i materielních, však vlastně současně odpovídá skutečnosti. Plytkost existencí těch uhlazených dám a neustále duchaplně konverzujících mužů není v žádném případě vysněná; je skutečnou skutečností prózy tohoto tak deformovaného všedního dne. Jak jsem již v úvodu tohoto komentáře naznačil, i bez znalosti literární předlohy, jež předjímá rozvoj a formování světového románu minulého století, je možné od ČASU očekávat nevšední zážitek a skutečně mistrovské dílo. (26.06.2011)

"Čas znovu nalezený", přesto že je jen pitvorným označením času ztraceného a postupů při jeho odkrývání, nelze, nebo lze jen částečně, chápat bez Proustova (tak jak tak) jedinečného románu. Zásadním rozdílem ve čtení knihy a filmu byly pro mě přetržky, přestávky, vzpomínání na přečtené, rekonstruování události, čtení per partes... Když jsme si s ženou koupili první vydání (1979, žádné další už nebude), dal jsem jí samozřejmě přednost. Když jsem pak sám přečetl první díl, řekl jsem si že druhý díl, "A l'ombre des jeunes filles en fleur" si přečtu francouzsky - a to byl kámen úrazu; nedočet jsem ho dosud. Teď už si tuto knihu jen sporadicky vytáhnu z knihovny, najdu si nějaké odkazy, něco (málo) si (s chutí) přečtu. Kniha je plná poznámek a záložek, už nevím kde jsem a co jsem už přečetl, ztrácím orientaci ve jménech a místech. Myslel jsem, že novým impulsem se stane Deleuzova studie "Proust a znaky", kterou mám z jeho díla nejraději, ale nestala. Dohledal jsem si odkazy, rozšířil souvislosti, a zase nic. Oním impulsem se zřejmě nestane ani Ruizův film "Le temps retrouvé, d'après l'oeuvre de Marcel Proust", který jsem viděl bez přestávky, tedy bez možnosti reflexe či sebereflexe, u něčeho se zdržet či něco (čas) zadržet. Nemohl jsem tedy docenit téměř nic, co by přesahovalo estetickou kvalitu díla - a tu doceňuji stoprocentně. Čau, jdu číst: vu d’une façon trouble à travers la conversation, comme une image derrière un verre fumé (... jako obraz za začouzeným sklem) - to zatím stačí. Film takový není, je jasný až průzračný, ale není právě toto oním "viděním kouřovým sklem"? (29.03.2024)

Nezapomenutelný zážitek, kterému jistě sluší mnohem lépe kino než malá obrazovka (podobně jako třeba Smrti v Benátkách). Kdo nečetl literární předlohu, mohl by být možná trochu ochuzen (především o dobrou orientaci v takovém množství postav) - ale opravdu jen trochu - toto dílo si totiž může téměř plně vychutnat každý, kdo dokáže ocenit vysoké filmové umění (překrásné obrazy, dokonalé kostýmy, atmosféra tak silná, až má člověk pocit, že se opravdu ocitl ve dvacátých letech,..), ještě okořeněné špetkou originality (mírně surreálné pasáže či velmi nevšední interiérové záběry kamery, při kterých se plynule hýbe nejen ona sama, nýbrž i okolní nábytek či osoby)... Film Čas znovu nalezený je z těch, jejichž sílu pozná většina diváků až při druhém zhlédnutí - i já se zdráhám dát plný počet, jelikož mě snímek nedokázal vtáhnout a omráčit natolik, abych neměla pochybnosti - a tudíž je to zatím "jen" za 4,5*... (16.10.2007)

Nikde jinde neviděné postupy a scény a vůbec přisvojení si toho, co je nebo čím také může být kinematografie. Smetanové jízdy kamery, dokonalé propojení obrazu, zvuku a hudby, s luxusní výpravou a scénářem odproštěným od zvyků a pravidel filmové řeči. Film překonávající myšlenku na čas - film popírající smrt. Zcela jedinečný a úchvatný filmový zážitek. (Vnímáním času a prostoru mi "Čas znovu nalezený" spíše než Fitzgeralda, zmiňovaného v některém ze zdejších komentářů, připomínal Borgese, vzdáleně snad i Marqueze. Tento "zapomenutý kontinent" nám má rozhodně o čem a jak vyprávět). (11.06.2014)