Substance

Tahle přefouklá bublina by přece jen trochu měla splasknout. Coralie Fargeat napsala velmi hloupý a prázdný scénář, ale díky velmi stylové režii to není tak dobře poznat anebo je vám to rovnou jedno, protože jste ochotní jet na audiovizuálně opojné až zahlcující vlně. Snad každému se přepjatostí každého záběru, střihu či zvukového efektu vybaví Requiem za sen, podobně uvědoměle a přiznaně Fargeat vykrádá i Lynche, Cronenberga, Kubricka či Hitchcocka. Dosahuje tím postmoderního efektu povědomosti, což je pro žánr satiry v pořádku – o to větší je škoda, že její satirický osten je zcela otupělý.Po dvou a půl hodinách je opravdu těžké přijít s nějakou skutečně neotřelou myšlenkou, k níž vás snímek vyprovokoval, jelikož veškeré tepání do kultu krásy a společností podmíněné nenávisti k sobě samému jsme už jinde a jindy (a lépe) viděli. Jako viscerálně iritující variace na dvě výborné epizody Červeného trpaslíka (Já na druhou a Výměna těl) ale Substance funguje a cesta za vyprázdněným, avšak notně krvavým závěrem je bezesporu zábavná; čekat ale cokoli víc než naleštěnou bídu by bylo chybou. (19.07.2024)

Kritika šovinismem prodchnutého zábavního průmyslu? Třetina stopáže neviděna, protože nedokážu sledovat chuťovky na plátně? Pocit, že si ze mě Coralie Fargeat dělá nepokrytě srandu, ale nechce se smát mně, ale se mnou? Kdo chce víc, nemá nic: The Movie? Všechno tu je. Někdo touží najít ztracenou krásu, někdo touží vidět film, jaký tu ještě nebyl. A oba by si měli dát pozor na svá přání. (09.07.2024)

Krátce po zhlédnutí filmu mě napadá mnoho věcí. Nejgeniálnější film, u něhož nejvíc lituju, že jsem ho viděl. Kdybych mohl vrátit čas, vybral bych si z festivalové nabídky jiný film. Zároveň zážitek, na který nezapomenu. Nevím, jaké prášky paní režisérka a zároveň autorka scénáře bere, ale asi je to síla. Odporné, hnusné, zvrácené záběry. V podstatě celá poslední asi třetina filmu je pro mě jako diváka nepolíbeného různými Vetřelci a dalšími obdobnými věcmi vylézajícími zpod kůže něčím, u čeho už jsem uvnitř své hlavy křičel "dost, prosím, už ne". A přesto je tenhle příběh o touze vypadat lépe a mladší zvláštně strhující a dokázal upoutat mou pozornost natolik, že jsem se vůbec nenudil a překvapivě rychle to uteklo. Odhlédnu-li od toho odporného, musím zároveň zmínit velké množství ženské nahoty a především opravdu skvělou práci s kamerou a střihem, kdy jsou nám běžné dialogy a scény servírovány velice neobvykle a často nám přibližují určitý detail hodně zblízka a z nečekaných úhlů. A koneckonců i příběh samotný dává smysl a varuje před touhou po ideále krásy. Jinými slovy je poselství jasné. Mějte rádi sebe a své tělo  a budete šťastní. Tenhle troufám si říct highlight letošního Art Film Festu téměř zaplnil největší festivalový sál a sledovat reakce těch několika stovek diváků bylo taky celkem zajímavé. Určitě zážitek na celý život. A už to nikdy nechci vidět. [30. Art Film Fest Košice] (26.06.2024)

Čistá filmová radosť a zároveň veľké pecka. No nie pre každého. Viem si predstaviť, že mnoho divákov to nerozdýcha. Intenzívny pulp v artovom balení. Staré formálne aj príbehové postupy vybičované do ad absurdum dotiahnutého mimoriadne chutného gulášu. O príbehu som nevedel nič a bol som v šoku ako si ma to omotalo a v závere vypľulo. Asi polovicu filmu som sledoval s otvorenou hubou a následným priblblým úsmevom. (27.06.2024)

Demi Moore vypadá i v jednašedesáti k sežrání. Takže díky autorce tohoto filmu, že ji vytáhla z diváckého zapomnění. Plus (také nahá) Margaret Qualley. Skoro bych si připadal jako v devadesátkách. Jenže to nedovoluje současný dravý režijní styl. Na druhou stranu tu máme inspiraci body horory ještě o nějakou dekádu staršími. Škoda jen, že mi to nepřišlo celou dobu jako nádherně braková zábavná jízda na krvavém tripu, ale chvílemi to vypadalo, že se film bere vážně. Ale závěrečná krvavá sprcha, v duchu úvodního záběru ignorující zákon zachování hmoty, už zase jela na správné vlně. (05.07.2024)