Zámek hrůzy

Pokus o maximálně strašidelný horor se vyvedl jen zčásti. Na filmu jsou bezkonkurenčně nejstrašidelnější kulisy. Samotný dům už zvenku působí takřka bizarním dojmem, a když divák spatří i interiéry, je mu jasné, že tenhle dům stvořil šílenec. Celý vnitřek "zámku hrůzy" působí děsivě už od pohledu, ale tou svou děsivostí je zároveň i tak nějak krásný. Podíl těchto kulis na případném divákově strachu je nepopíratelný, ovšem ne každému dokáže nahnat strach jen vzhled domu. No a právě tato divácká skupina má u Zámku hrůzy tak trochu smůlu. Protože kromě pečlivě propracovaných kulis tento horor mnoho nenabízí. Herecké obsazení je sice velmi slušné, ale žádná ze známých tváří se ani náhodou nepřetrhla, aby dokázala své roli dát trochu více, než nakonec dala. Nejlépe zapůsobila nejméně známá Lili Taylor, která se pro roli Nell opravdu hodila. Ale ani ona nedokázala trochu "vybudit" atmosféru, takže se může stát, že někteří lidé u tohoto filmu usnou nudou. Ale snad jich nebude mnoho, protože zase takový propadák (moc nechybělo a dostal i Zlatou malinu za nejhorší film roku) to zase není. (09.03.2003)

Jeden s tých filmov, ktorý mal všetko čo potreboval. Alebo aspoň väčšinu. No na nedostatok výborných hercov (Neeson, Wilson) a znamych tvári (Zeta-Jones) sa stažovať nedá. Tak isto aj vysoký rozpočet je krásne vidno na perfektne gotickom zámku. Dokonca aj hudba stala za to, kde Jerry Goldmisth vyťahoval presne tie tony, ktoré pre navodenie strachu, napätia a atmosféry je potreba. No bohužiaľ nič s toho sa nepodarilo a celý film sa rozpadol, pod režisérskym dohľadom známeho kameramana (Jan de Bont), ktorý si tento krát vymenil stoličku a skratka to nezvládol, pretože na horor to malo dosť mizernú atmosféru s nulovým napätím, lakačkami a vlastne aj scenárom. A s tohto už ani snažiaci sa Goldmisth nič nezachráni. 50% - 2* (13.01.2016)

Má to sice pěknou hudbu a PŘEKRÁSNÉ kulisy, působivostí a velikostí podobné těm, které můžete vídat ve starých Universal hororech, a film se jimi první hodinu patřičně opájí, ale tím pozitiva končí. To, co se děje v posledních zhruba 40 minutách, to jsem snad ve studiovém vysokorozpočtovém snímku, nad kterými se obvykle dramaturgicky dopodrobna přemýšli, ještě nezažil. Ten sled špatných tvůrčích rozhodnutí, kde se pokazilo všechno, co se dalo. Logika a zdravý úsudek všech postav šly do háje, zmateně se tu pobíhá sem a tam, afektovaně tříská svícnem do obrazu jak malé děti, a navzdory již v té době pokročilým CGI možnostem to má mnohem horší triky, než filmy několik desetiletí dozadu. Jasně, chyba už je ve scénáři, v ústřední (špatně zahrané) postavě Lili Taylor a jejím příběhovém pozadí, ale mizerné de Bontovo řemeslo tomu nijak nepřidalo. (31.03.2024)

Jane, chlape, počítače ti horor neudělají. To bys mohl jako kameraman vědět ne? Tahle předělávka či spíše nová verze klasického britského hororu The Haunting z roku 1963, kterou měl na svědomí režisér Robert Wise, má jeden základní problém – je bez atmosféry a po chvilce i bez napětí. Počítač vám sice vytvoří nejrůznější bubáky, ale už vám nevytvoří mrazení v zádech. Nebo možná ano, ale spíš když pomyslíte kam se ten rozpočet ztratil. To že se de Bontovi více než povedla Nebezpečná rychlost a celkem i Twister ve mě zbudilo velká očekávání. Ta ovšem utuhla ve chvíli, kdy jsem tuhle podivnost zhlédnul. Selhalo tu snad všechno co mohlo atmosféru snad jen trochu navodit. Scény zabití jsou oproti přeplácanému pozlátku kolem směšné, herecké výkony podprůměrné a to i u takových schopných herců jako je Liam Neeson. Závěr filmu je teatrálním pokusem vyburcovat alespoň pocity diváků, ovšem přes ospalost z předešlých 100 minut je to neúčinné. Kvituji pár zajímavých momentů, hlavně sošky dětí a zařazení dětského elementu vůbec. Hudba opět leccos zachraňuje a bodejť by ne, když je pod ní podepsán mág mezi hudebními mágy – Jerry Goldsmith. Scénář podle klasické novely The Haunting of Hill House se Davidu Selfovi nepodařilo zrovna dvakrát dotáhnout. Zklamání, velké zklamání. Takže za tenhle nehororový akční snímek co dělá bu bu bu jako zombík amatér dávám 1 a 1/2. (19.12.2004)

Trpí nespavostí. V rámci výzkumu skončí s podobně sužovanými jedinci ve velikém starém zámku. Dlouhé chodby, hodně zákoutí, schodišť a obrovských sálů. A všude nejrůznější sochy vyvolávající nepříjemnou atmosféru. Co na tom, že po téhle stránce se Zámek hrůzy vyvedl. Horší je, že producenti zaveleli, že tvůrci musejí ctít přístupnost mládeže. Takže žádná krev, žádná prsa, žádné úchylárny. Divák neustále čeká, že se to rozjede, jenže chyba lávky. Nebezpečná rychlost, Twister a pak sešup dolů. Jan de Bont, kterého jsme měli rádi, se už nikdy nevrátí. Scénář Davida Selfa (přitom později napsal Road to Perdition) je dost šílený, tempo dost utahané, žánr dost nerespektovaný. Výsledek je přeplácaný, zmatený, otravný. Pochválit lze některé herce (Owene Wilsone, ty mezi ně ovšem nepatříš), výpravu a skladatelskou legendu Jerryho Goldsmithe. Zbytek zaslouží pořádně za uši. (06.02.2018)