Malé životní etudy

Klasika, která v mých očích asi až příliš zastarala hlavně co se vizuální stránky a tempa týče. Na jednu stranu je to úplně ukázkový příklad filmu tehdejší nové vlny Hollywoodu, ale režie mi dnes přijde až příliš usedlá a nenabízí takové podivnosti jakými umí obohatit své snímky třeba takový Werner Herzog (ježiš, jak moc jsem si vzpomněl na jeho Stroszeka). Ale pokud se řadíte mezi fanoušky Jacka Nicholsona, tak vás tady samozřejmě nic nezklame, protože v Malých životních otudách je v té nejlepší herecké poloze jak ho máme všichni rádi. 60 % (05.06.2015)

Velmi kvalitní a zajímavý výkon tehdy třiatřicetiletého Jackieho Nicholsona, který ač už zde dokazuje svoji hereckou extratřídu plnou variability, mě jako pianista nedokázal přesvědčit, snad v jiné dimenzi, v příběhu, který je primárně a bohužel i dost prvoplánovitě určen především intelektuálnímu divákovi.. Nicholson v roli "Bobbyho" Dupea, egoisty, dobrovolného vyděděnce a chronického "útěkáře před sebou samým" dokáže udržet moji pozornost svojí nezaměnitelností až do závěru filmu, kdy na mě ovšem scéna, v níž "pošle naivní a místy dost otravnou Rayette pro kávu", působí ve své pseudoefektnosti naprosto uměle a nedůstojně.. Za zmínku stojí také několik scén na hranici až oxymorónské absurdity, objednávání topinky v restauraci a konfrontace s arogantní a životem otlučenou číšnicí, až nehollywoodsky vykreslené typické americké "ve své hlouposti a nízkosti přemoudřelé" stopařky, Bobbyho malý Chopin či stolní tenis s Carlem, které ruku v ruce s Nicholsonem a kamerou Lászla Kovácse vytahují Malé životní etudy z vod průměrnosti.. (28.05.2013)

Ač je v centru pozornosti tradičně delikátní Nicholson, který se potácí životem s mrzutostí a potlačovaným sarkasmem mně často vlastními, Bob Rafelson svou univerzální režijní snahou dokazuje, že z hovna se bič uplést povede jen zřídka. A tenhle plytký dobový příběh o hledání sebe sama toho je bohužel, navzdory pár vydařeným scénám a dobře cílenému humoru, příkladným důkazem. 60% (10.03.2020)

Malé konvenční etudy.¬         Poznámka: Toto opoznámkování je zamýšleno jako podání vysvětlení k filmu, a proto je vhodné čísti je až po jeho shlédnutí v případě, že se divák nedobral vysvětlení vlastního.¬                 Konvenční život může býti vlastně docela hezký a šťastný: dítě se narodí, je očkováno, navštěvuje mateřskou, pak základní školu, po vyučení nebo vyšších školách přijme někde zaměstnání, po čase se ožení či vdá, přijdou děti, denní starosti, možná nějaká bokovka, starobní důchod a radost z vnoučat, při troše štěstí nenápadná sešlost a milosrdná smrt. Smysl života není hledán, a nebo se hledání zúží na občasné letmé úvahy a letmá povzdechnutí, jakže ten život utíká, neboť pro takové hledání není v běžném životě času a místa pro důležitější věci, souvisící s běžným chodem života. Má-li člověk štěstí, přežije i některou tu světovou, obohatí se víc než ostatní, aby tak svým dětem usnadnil vstup do života nemlich takového jako byl ten jejich, ovšem s iluzí, že život jeho dětí bude lepší. Ti hloubavější či hledavější najdou své místo v některé z církví, ti světštější a snažící se více se prosadit v některé politické straně případně nepolitickém uskupení, dalším bude stačit jejich zahrádka, v paneláku akvárium s rybičkami a palma, jiným jejich koníčky či záliby, dříve partička mariáše dnes dobrý televizní seriál.¬                 Citová vyprahlost a mravní vyprázdněnost Roberta-Jacka se vyvíjí z hluboce skrytého pocitu bezútěšnosti konvenčního života, jaký jedině, jak se mu zdá, je mu světem nabízen; a poněvadž nevidí alternativu, protože není schopen vydolovati ze světa, do nějž byl vržen, jiné východisko a opříti se o ně, bloudí ve svém existenciálním kruhu, jehož konec není ukázán. V posledku tak příběh spadá do škatulky filosofie existencialismu, která byla v módě nedávno před vznikem snímku.¬                 Příběh "Malých životních etud" má svého následovníka ve snímku "Indiánský posel" S. Penna z r. 1991. Oba příběhy, byť nejsou zcela o tomtéž, poukazují ke stejné věci a mají vlastně i stejný konec — "Indiánský posel" je však podán syrověji, krutěji, nemilosrdněji; jako by doba, uplynulá od "Malých životních etud", pokročila... (08.01.2018)

Důkaz, že Jack Nicholson byl ďábel už v roce 1970, kdy ho svět Hollywoodu začal teprve objevovat. Malé životní etudy jsou film poměrně o ničem. Nejhorší je to opravdu v momentě, kdy Jack přijede za otcem. V tu ránu se rozjíždí absolutní herecká nuda a tam Jack lehce stagnuje. Nicméně cesta do práce, kde Jack místo auta skončí na korbě náklaďáku hrající na piáno a objednávka topinky v restauraci jsou scény, na které v jeho podání rozhodně nikdy nezapomenu. Nářez. Jack byl herecký šílenec už v době, kdy to po něm nikdo nijak zvlášť nechtěl…a už kvůli němu stojí za to tenhle film vidět. (15.01.2019)