Pohrdání

Spisovatel je bůh, neboť vládne na životem svých postav stejně jako antičtí bohové vládli Odysseovi. Scénarista ani režisér už však božskou moc nemají - nad nimi se tyčí producent, bůh moderní doby, protože ON má peníze. Ke knize stačí pero či psací stroj, film stojí ohromné peníze. Umělec hledá v příbezích věčné platónské ideje - krásu, lásku a pravdu - a ty jsou nezávislé na publiku, na zvolené rétorice, na lichocení (viz Platónovy dialogy). Producent chce vydělat, nic nehledá, protože stačí mít u sebe v kapse pár prověřených citátů. Žena hledá v muži boha, pevný bod v rozbouřeném moři ženiných emocí měnících se z minuty na minutu, zatímco slovo muže-boha musí být stálé, neměnné a imperativní. Paut přestal být bohem-spisovatelem a stal se scénaristou - otrokem boha producenta. Kamila musí hledat nového boha, protože hledá toho, kdo nemusí psát scénář, ale přesto může mít krásný a rozlehlý byt - boha nejvyššího. A spisovatel poznává pravdu - smrt nic nevyřeší. (02.06.2010)

Na úvod musím napůl v žertu (ale tím pádem i napůl vážně) podotknout, že ačkoliv jsem se narodil v devadesátých letech, pokud po mně váš film hodí nahou Bardotku, nebo ještě lépe nahou Fondovou, asi vám leccos odpustím. :-) Ale z jiného soudku... Pohrdání je fascinující. Godard vám bez sebemenších rozpaků do ksichtu flákne půlhodinovou scénu, ve které dva manželé chodí po bytě a hašteří se. 34 minut krouživé hádky o několika různých věcech, ale vlastně jen jednom. A nenudí to! To by nezvládnul ani Tarantino. Nudit to maličko začne až ke konci filmu, protože tohle téma - téma lásky, která zmizí zničeho nic - je tady ústřední a postavy se zasekly na mrtvém bodě a jsou neschopné se někam posunout. Ale stejně nemyslím, že by to byl velký problém. Naopak je to možná ta nejrealističtější součást tohoto snímku. Z čeho ale ani náhodou nejsem moudrý, je samotný závěr. Ať už mluvíme o Moraviově románové kostře, nebo Godardově interpretaci, nemám nejmenší ponětí, jestli se jedná o trochu lacinou, neoriginální a ne moc povedenou (anti)pointu, anebo o vztyčený prostředník všem kritikům, producentům a mainstreamovým divákům světa. Bohužel se spíš příkláním k tomu prvnímu, ale i tak ve mně dojem z Pohrdání převládá kladný. A hlavně intenzivní. Protože o tomto snímku budu ještě nějakou dobu přemýšlet, rozebírat ho a zase si ho v hlavě skládat dohromady. A o tom umění je, no ne? Navíc to má výborný soundtrack, který mi připomíná pár mých jiných oblíbených soundtracků (evidentně tu někdo od Delerueho nehezky kopíroval). (04.05.2018)

Vzťah rozpadajúci sa ľahostajnosťou muža k žene, úzkostlivo sa od úvodnej scény obávajúcej o to, či ju muž skutočne ľúbi. Jeho apatický postoj k tomu, s kým a kam ide, v nej čosi nenapraviteľne zlomí a z vrúcne milujúcej ženy sa stáva ľahostajne pohŕdavou ľadovou kráskou. Manžel nepochopí jej zmenené správanie, pričom jeho predchádzajúce konanie mu pripadá úplne normálne. Napriek naliehaniu sa nedočká od polovičky vysvetlenia, odcudzenie sa prehlbuje. Vzťahový motív je zároveň zaujímavou paralelou k Odyseovmu putovaniu, o ktorom nakrúca film zaslúžilý režisér, vysporiadavajúci sa s vrtochmi producentských požiadaviek (režisér Friz Lang hrajúci samého seba). Film ponúka netradičné pohľady, prestrihy, vnútorné monológy, citáty z literatúry i filmu a okrem záberov z filmových ateliérov i polozariadeného bytu (=nedobudované partnerstvo) venuje pomerne veľa času pohľadom na Bardotovej riťku (markíz De Sade by mal s jeho fixáciou na zadok radosť). Godard je napriek prítomnosti jeho typických prísad divácky pomerne prijateľný, mňa osobitne potešilo jeho vyporiadanie sa s fenoménom filmový producent, až pričasto vystupujúcim ako nutné zlo pri výrobe filmu. (01.01.2007)

Zlaté časy, kdy Godardovy filmy měly příběh nebo něco jako příběh a nebyly jen sledem nahodilých myšlenek (z téhle "nové Godardovy vlny" se podle mě povedl jenom Socialismus, a to ještě částečně a určitě ten film zaujme málokoho). Na těch je právě znát, že dokáží nějak víc zaujmout. Pohrdání rozhodně není špatný film a prvních 20 minut mi přišlo naprosto geniálních. Bohužel pak mé nadšení uvadlo a začal jsem se nudit, jenže i tak to nebylo tak ubíjející, jako u Pěstuj si pravačku. A i když ten děj je celkem jednoduchý (zase pořád lepší, než žádný, že ano) a prostřední část nesmyslně utahaná, pořád ten film má něco do sebe. Nejvíc z něj ale vyčnívá naprosto dokonalá kamera. Tohle je totiž zase jeden z těch filmů, kde jsem si většinu záběrů patřičně užil. A líbilo se mi i to, jak Godard vyřešil úvodní titulky. Každopádně žádná velká sláva to není a Godard má i lepší filmy (třeba Alphaville nebo Žena je žena). 3* (17.06.2020)