Pohrdání

Vlastním obsahem i zásahy zvenčí cynická dekonstrukce vztahu mezi mužem a ženou, mezi realitou a jejími uměleckými reprezentacemi. Stejně jako se rozpadá manželství Camille a Paula, dochází k pomalému rozpouštění hráze oddělující skutečné životy od fiktivních příběhů (Paul jako Odyseus, Prokosch jako Poseidon a Bardotová jako věrná Penelopa i zrádná siréna – viz její „adaptace“ koupací scény z Langova filmu). Hned úvodní záběr, končící pohledem kamery do kamery, prozrazuje zvolený přístup: film o natáčení sebe samého. Godard jako kdyby se rozličnými podvratnostmi vzpíral svědomitému plnění zadání (širokoúhlá barevná koprodukce s mezinárodními hvězdami a podle slavného románu) a snažil se o nějaký čas oddálit nevyhnutelný konec filmu, již podle Augusta Lumièra vynálezu bez budoucnosti. Neposlušně nakládá s hlavní hvězdou filmu. Nahou Bardotovou, jejíž přednosti jsou nejprve deerotizovány přesným popisem, tak bez jakéhokoli odůvodnění vidíme chvíli přes červený, a hned na to přes žlutý a nakonec přes modrý filtr. Později ji režisér přiměje k nasazení černé paruky, čím je podtrhnuta klíčová idea hraní různých rolí. Tmavovlasou herečku zároveň můžeme vnímat jako Annu Karinu a celý film pak jako Godardovu vztahovou terapii. Ve srovnání s jinými Godardovými filmy je styl Pohrdání podivuhodně zklidněný, třebaže narativní struktura v lecčem připomíná jeho neučesaný debut U konce s dechem (zastavení vyprávění dlouhým interiérovým dialogem). Až do té míry, že Godarda podezřívám, zda si mimořádně dlouhými, avšak nečekanými prostřihy a otevřeným slovníkem nabourávanými záběry, nedělal srandu z intelektuálních vztahovek třeba od Antonioniho. Režie neživé mizanscény (barvy, prostory) nám toho o postavách a o tom, jak se k sobě zrovna mají, často prozrazuje více než dialogy, tradičně utíkající k obecnějším tématům nebo aluzím na Godardovy oblíbené filmy a tvůrce. Godard nakonec, možná částečně proti svému záměru, překládá důkaz, že opravdový film, jehož obrazy nejsou bezezbytku podřízené příběhu ani spektáklu, ještě nezemřel. 80% Zajímavé komentáře: Radko, GilEstel, mortak, Aelita, Akana (28.07.2013)

... z marn/iv/osti mámivého p/r/ožívání. Kostýmy předstírání v partnerském představení. Provokuje, zlobí, hraje si, vrhá se do obrazců, románků imaginací. Nahá, měnící se v barevných clonách, v erotických polohách, jinak. Modelka - panenka, vdaná paní. Má takt. Mate svými akty ale i tak. Nakrátko, nadlouho. Tu v letních šatičkách, tu v hebkém župánku, vleže jen tak stvořená, pózuje vlněnému "beránku." Dává se na odiv na dotek dovolenkovému vánku. A pak se v ní vyznejte, v bohyni, v nostalgii mladého věku silně smyslné Venuše blondýny, mořské panny Sirény, báječné Brigitty, horkého zboží doby. Protagonistce intelektuálního snažení. Těle "ve službách" umění... Na vaše myšlenky, pane Godarde. Viděné perly, skrytě rozprostřené za samotným dialogem, které nelze pustit k vodě. (22.04.2018)

Po mnohých rokoch od premiéry som bol s Pohŕdaním mimoriadne spokojný. Určite aj preto, že film ostal nezmenený a zmena sa udiala vo mne. Klasický trojuholník vytvoril slizký predátor (J. Palance), inteligentný, slabošský a vnútorný svet ženy nechápajúci scenárista (M. Piccoli) a jeho manželka (B. Bardot), o ktorú sa hrá. Nevýrazné prostredie dalo vyniknúť výborným dialógom s množstvom prehliadaných signálov a náznakov. Zaujal ma aj atmosféru dotvárajúci, i keď často opakovaný hudobný motív. Prekážala mi B. Bardot, ktorá na mňa pôsobila príliš "bábikovsky" a jej vyjadrenia mi nekorešpondovali s jej vzhľadom. Fritz Lang tam pôsobil trochu navyše, ale jeho umiernené glosovanie situácie aspoň vnášalo do príbehu názory životom obitého režiséra. Najväčším problémom bolo, že som film videl v najnevhodnejšej možnej dobe. To však s jeho tvorcami nemá nič spoločné. (17.02.2012)

Film o sváru mezi nesamozřejmostí a setrvačností. Ostatek jsou jenom symptomy a akcidenty. Což se někomu líbí a někomu vůbec ne. Jenže dílo některých autorů vstřebáte pouze a jedině v raném věku. Čili: Kdyby mi bylo 16 — 17, jsem bezmezně nadšena a existenciálně rozedrána. Dnes vidím především obrovskou dávku tvůrčí poctivosti. (26.01.2012)

V skratke k jednej ploche rozprávania: Kľúčom otvárajúcim dvere k mnohoznačnej podstate tohto Godardovho filmu (ktorý, ako je preňho i ďalších tvorcov nouvelle vague typické tematizuje samotný povrch a teda filmový jazyk - ono „ako“, ktoré je tu naďalej rozvíjané do vnútorného metafikčného rámca príbehu scenáristu) je, zdá sa, farba. Výrazná umelecká výtvarná stránka sa v každej scéne a sekvencii dočkáva jemných obmien v kontrastnej farebnosti prostredia a šiat, ktoré postavy nosia. Jednotlivé farby pritom zastávajú rolu nositeľov určitých významov a emócií, ktorá sa však neprestajne mení a vytvára tak dynamický systém, kde je potrebné variabilné detaily interpretovať na základe vyznenia, vzťahov a vnútorného napätia jednotlivých precízne aranžovaných momentiek zo života jedného partnerského vzťahu („posteľová“ scéna z úvodu, ktorú postupne napĺňa modrý, biely a červený filter býva vysvetľovaná ako francúzska trikolóra, iné výklady to zasa spochybňujú). Ona mnohoznačnosť v kontraste s jednoduchosťou prisudzovanou príbehu a predlohe, ktorú samotný Godard s úsmevom označil v podstate za lacný romantický brak, ale po predchádzajúcich finančných problémoch potreboval látku odobrenú štúdiom, tak vlastne odráža mnohorakosť a komplikovanosť skutočného života. A čo viac si od filmu ako umeleckého diela priať? 80%_____P.S.: Pôvodne som hodnotil slabšie vplyvom okolností, ktoré so samotnou snímkou nemajú nič spoločné, ale po zrelej úvahe ho mením na spravodlivejšiu známku. (18.05.2015)