Faunovo velmi pozdní odpoledne

Film plný rozjímaní nad mužskou vášní, kterou jsou ženy. Rozhodně to není komedie, ale drama o muži, který cítí, že jeho dny se krátí. Režisérka V.Ch., se nechala slyšet, ale až později, že prý to těm mužům jako žena nandala a i ostatní ženy ve štábu se prý pyšnily jak se jim to podařilo. Takové nízkosti mě v době, kdy jsem film vydržel sledovat ani nenapadly. (25.07.2010)

Faun je sice karikatura, nicméně karikatura naprosto, ale skutečně úplně výstižná. Jako pro mnohé ostatní je pro mě castingovým hrdinou neopakovatelný Leoš Suchařípa, ale největší zásluhu na zlé moci snímku mají Krubachová s Chytilovou, jejichž libreto * neboť tohle nelze považovat za obyčejný scénář * je jako šňůra perel, jež by běžně invencí stačila rozetřpytit ne jeden, nýbrž tři velmi dobré filmy. To, jak si Suchařípa ohmatává vrásčité břicho a hořekuje „S tím jsem nepočítal”, nebo po explicitní kolizi s monstrózním hovnem spílá osudu, že „se to mohlo stát jen jemu, kterej je tak vybíravej” (a desítky dalších), nemá v českém filmu, nepočítáme-li ještě třeba „Vraždu Ing. Čerta”) obdoby. Nicméně právě tyhle skvělé ingredience by se bez zcela specifického režijního přístupu snadno rozplizly v to, co filmoví estéti nazývají nelichotivě komunální satirou. Chytilové koláž záběrů, sázející za sebe v rychlém sledu a víru „nesouvislé" obrazy jako podzimně zvadlé lopuchy a nešťastného figuranta Suchařípu, kterak převaluje své nevábné tělo po posteli pokryté ovčími kůžemi, ale sled situací představuje jako frenetickou, škodolibou poezii. Jedinou stížnost bych mám na adresu zvukařů. V mnoha momentech ne zrovna srozumitelné dialogy (a monology) bych normálně přičítal nekvalitnímu převodu na DVD, ale filmy Věry Chytilové jsou mi tímto neduhem (Panelstory je v tomto směru ještě příšernější) známé. Zbývá snad jen vyzvat nástupce, kterého Věra Chytilová ve světě současného filmu nemá, aby se pokusil natočit něco podobně nemilosrdného o ženě * od Trierovy Nymfomanky si slibuji mnohé, takovou legraci ale nikoliv. V dnešních nepatřičně korektních dobách se my zlí diváci dočkáme jen stěží. (24.09.2012)

Vtipný, ironický, možná až trochu krutý, ale velmi dobrý film, který rozhodně pobaví, ale stárnoucím mužům na dobré náladě nepřidá. Pokud byla Chytilová feministkou, tak oceňuji, že neváhala tepat i do řad ženstva. Chválím též režii, kameru a mistrné využití symboliky. Jako hold Věře Chytilové sem vkládám záznam jednoho mého snu, kde tato režisérka figuruje. - - - Sen o vúdú (v noci z 14. na 15. března 2014) - - -     Spolu s dalšími dvěma muži se ubírám k nějakému kostelu. Máme tam pomáhat při restaurování nějaké fresky. Freska se nachází na vnější stěně kostela, je veliká, má zhruba kruhový tvar a je opravdu dost zašlá. Provedena je ve stylu ikon a znázorňuje Ježíše Krista, který se shýbá k zemi a něco tam buď sází nebo trhá, případně něčemu žehná. Detaily nelze rozeznat. Fresku na její spodní straně zčásti obklopuje a zčásti do ní proniká zlatý ornament, který připomíná nějaké vúdúistické veve. Ten ale září jako nový a evidentně žádnou opravu nepotřebuje.      Přichází umělecká restaurátorka, která vypadá jako (nedávno zemřelá) filmová režisérka Věra Chytilová. Podává mi lahvičku s nějakou tekutinou a přikazuje mi, abych tou vodičkou potřel fresku a potom to nechal působit. Říkám, že nevím, jak to mám udělat, když freska je vysoko a není tu žádné lešení. Chytilová, o níž se říká, že bývala dost nervní a herce buzerovala, vybuchne a začne vykřikovat něco o mé naprosté neschopnosti. Prostě si s tím mám nějak poradit. „Tak chceš, aby ten čokl chcípnul, nebo ne?!“ S těmito slovy odchází.      Prohlížím si nádobku s kapalinou. Je to stejný typ lahvičky, v jakých se ve Vídni prodávaly vúdúistické vodičky importované z Haiti. Také nápis na etiketě je francouzský. Čtu tam něco jako EAU... LA MARINETTE... JÉ-ROUGE. Dívám se, jestli tam v souladu s předpisy někde nenajdu i českou popisku, a opravdu tam je: Určeno ke korekturám reality. Vyrobeno v Republice Haiti. Neužívat vnitřně. Chraňte před dětmi. Dovozce pro ČR Veronika Š.      Zamyslím se nad tím, jestli se Chytilová pro své zásluhy po smrti nestala prvním vúdúistickým loa české provenience. Jak by se toto božstvo asi jmenovalo? Odvozovalo by se ono jméno od slovesa attraper, prendre nebo saisir? Anebo to žabožrouti říkají ještě nějak jinak? To mi tedy, Ježíši, vysvětli. Místo Ježíše však slyším odněkud volat Chytilovou: „Nestůj tam jak tvrdé Y! V zakristii je žebřík! Tak si ho, sakra, přines a vylez na něj!“ Ptám se, jestli mám potřít i ten zlatý ornament. Odpověď: „No to si piš, že máš!“ (13.05.2023)

"I dospělí si mohou hrát…." Věra Chytilová si v tomto filmu opravdu krásně hraje a vykouzlí při tom spoustu zajímavě poetických obrazů ženské krásy v kulisách staré Prahy. A Leoš Suchařípa, ten zde zas rozehrává snad svoji vůbec největší filmovou roli. "To by v tom byl čert, abych se dneska nezamiloval....." (29.01.2019)

Miluju tu stále ještě punkovou energii padesátnice Chytilové, schopnost vyhmátnout v pár nervních záběrech podstatu situace, náladu místa, vůni okamžiku; v duchu tleskám nemilosrdné ironii, která ale zároveň jaksi soucitně postihuje marnost lidského (nejen mužského) hemžení (na rozdíl od Chytilčiných porevolučních snímků, kde její vybraná jízlivost zdegenerovala už jen v hněvivé prskání jedu a komunální výsměch); jímá mě závrať nad olezlou krásou oprýskaných pražských zdí – přesně takhle si pamatuju Prahu sklonku bolševické éry. „Ještě jsem nic neudělal…“ (07.07.2013)