Kalamita

,,Nesmíme mluvit, nebo se udusíme!" V prvním plánu lze Kalamitu brát čistě jako slušnou oddechovou komedii: syn strojvůdce horské služby zanechal studií, aby navázal na rodinnou tradici a stal se úspěšným železničářem; je to ale velký smolař, takže na každém kroku se nám dostává do různých (často komických) malérů a kalamitních případů, které se stupňují až po závěrečné ocitnutí se s posádkou pasažérů v opravdové, sněhové kalamitě... Nicméně od počátku se nám odvíjí vnitřní boj poctivého hrdiny s okolitým světem plného protekce, úplatkářství a pošramocených lidských vztahů. V této rovině již není pouze příběhem železničářství v 80.letech, ale i satirickou kritikou společnosti.                                                         Tolik krásných figurek, z velké části v zajímavém podání tváří tehdy ne moc známých a neokoukaných: od nevěrné přimářky Jany Synkové, záletní sympatické průvodčí Jaroslavy Kretschmerové, až po moudrhého učitele Zdeňka Svěráka, který nepřímo vstupuje do života Honzy několikrát od prvního příchodu do práce až po osudovou kalamitu ve vlaku. Díky komickému nadhledu je snesitelný i komunistický stranník Václav Švorc v roli kategorického soudruha náčelníka stanice. Tyto a mnohé další postavy všech generací jsou odrazem lidí kolem nás, vytvářejí spolu jeden celek svět plný různých nedorozumění a kalamit, náhody je spojují, zapájejí do vztahů a některé z nich osud sejme i do osudového okamžiku hraniční situace. Nikdo z nás neví, kdy, s kým a v jaké situaci se náhle může ocitnout a do jaké míry nepokoje bude reagovat. Závěrečných 20 minut v ocitnutí se ve vlaku vříceném do sněhové kalamity všechno vrcholí, není nouze ani o napětí, humor, až překvapivě na rok vzniku ani o otevřenou satiru.                                                                                                            Za mě jeden z nejlepších filmů Věry Chytilové. Ta dáma jako režisérka byla velice svérázní a kontroverzní, nicméně její obohacení čs. kinematografie jejími filmy ze 70.–80. let stojí opravdu za to! Závěr dá se charakterizovat jako existencialismus v humorné podobě. Tedy slovy Bronislava Poloczka, ,,Všude dobře, v hospodě nejlíp", žejo? ;-). Speciálně bych ještě vyzdvihl zajímavou jazzovou hudbu se sólem Laca Decziho na trubku, který si mimo jiné zahrál menší roli strojmistra - trumpetisty Doudy. 90% (03.02.2018)

Chytilka se prostě nezapře a její kritika společnosti je stále aktuální za každé doby a za každého režimu, nedivím se, že jí komunisti tak šlapali na krk, když jim dávala takový kapky. Film vznikal tři roky než vůbec vznikl a nebýt lvího charakteru a nedobytné povahy paní Chytilové, tak by asi ani světlo světa nikdy nespatřil, což by byla obrovská škoda. Klasické jízlivé dialogy, jezdící kamera z místa na místo, z obličeje na obličeje, přibližující detaily, zaměřující přesně každý smysl, podstatu, to je už u paní Chytilové klasika a proto ji mám za to velice rád, nebot´ ona v tomto ohledu velice vyčnívá nad ostatními filmaři. K tomu parádní jazzová hudba Laco Décziho, který si i střihl jednu roličku - Bolkova kolegu z práce. Bolek tady opět exceluje a jeho výklad slova libido - z toho jsem šel smíchy do kolen (mimochodem to byla čistá improvizace, kdy mu Chytilka přímo na place řekla, at´ zkusí vysvětlit význam slova libido). Jak už je u Chytilky zvykem, tak název filmu Kalamita nezpočívá pouze ve významu zavalení sněhem, ale v kalamitních vztazích všech zůčastněných osob, což je prostě hodně vtipně smutná satira. (22.06.2011)

Věra Chytilová je žel mizerný psycholog. Klady filmu, jimiž je zajímavý scénář a také dojmem bezprostředního popisu působící obraz i zvuk zprostředkovaný pohyblivou ruční kamerou, dynamickým střihem, (patrně) kontaktním zvukem, žel zcela zazdívají ploché, nicneříkající, nechtěně trapné dialogy a takřka nulové postižení psychologie jednotlivých postav. Na plátně jsme většinu času nuceni sledovat spíše než věrohodně popsané figury jejich nepovedené karikatury, což výsledný dojem z filmu zcela neutralizuje... Bohužel, víc než tři hvězdičky si Kalamita jednoduše nezaslouží... (14.09.2006)

Upraveno v lednu 2024. Kalamita je nepokojnou groteskou se satirickými sklony a s dvojsmysly k rozjitření mysli. Pocity nenaplněnosti a osamělosti jsou důsledkem destruktivního procesu odcizení a neschopnosti nalézt uspokojivý intimní vztah. Konfrontace mladého a dosud nepřizpůsobeného prvku s aktuálně funkční strukturou vztahů a společnosti nutně odhalují dvojitou tvář reality i jednotlivců. Improvizační prostory se však uzpůsobením improvizátora zaplnily karikaturou výrazu. Mládí má sice vlastní přirozené tendence ke vzpouře, avšak tok osamělostí strhne niterný neklid jednotlivců do symbolického vyznění i do hmotného vyjevení naděje. Hrdinou grotesky je Honza Dostál (Bolek Polívka), nezkušený klaun na začátku své kariéry u železnice a při hledání vlastního místa v životě. Zbytky romantických ideálů dostávají podpásové rány.  K výraznějším postavám patří k vítězství ty cesty hledající sáňkařská reprezentantka Majka Kopecká (Dagmar Bláhová), lačně svádějící primářka chirurgie (Jana Synková) a bezstarostně koketní vlaková průvodčí Květa (Jaroslava Kretschmerová). Z dalších rolí: manželkou - doktorkou opuštěný učitel (Zdeněk Svěrák), zkušený hostinský a starostlivý Honzův otec (Antonín Kubálek), nestydatěji prodávající řezník (Bronislav Poloczek), poněkud neurvalý strojvůdce Lojza (Václav Helšus), nebo Honzův spolunocležník a strojmistr Douda (Laco Deczi, autor hudby k filmu). Kalamita je zneklidněním z pohledu na stav lidské duše uprostřed bílé vánice dvojznačných schémat uspořádání a vztahů. Groteska tančí verbuňk. (09.11.2009)

Po Sedmikráskách je tohle od Chytilové celkem zklamání. Mdlá nezábavná komedie, která je první hodinu naprosto o ničem a tak nějak mě zaujala a bavila až asi v posledních dvaceti/třiceti minutách. Výhoda tu jsou samozřejmě skvělí a příjemní herci, ale příběh nestojí opravdu za nic. Ani bych ho nezvládl shrnout do jedné věty. Prostě divné, jako asi většinu filmů Chytilové, ale tohle není to divné, co mi sedí. (22.02.2016)