Kalamita

Vrátil jsem se domů. Venku pršelo, blesky lítaly a já si chtěl nějak zkrátit chvíli. Nakonec jsem se rozhodl, že si pustím nějaký film. Objevil jsem titul "Kalamita" a mnoho nečekaje si jej pustil. A bylo to to pravé, co jsem potřeboval, odpočinková záležitost. Nesmělé trampoty nesmělého začínajícího mašinfíry na malém nádražíčku mě naprosto okouzlily svojí upřímností a opravdovostí. Věra Chytilová dala na nějakou dobu vale feminismu a napříč osmdesátými léty natočila pár skvělých filmů. "Kalamita" mi připomněla Novou vlnu 60. let. Režisérka tak nejspíš vzdává hold tomuto období, ve kterém i ona začínala. Ovšem co mne zasáhlo úplně nejvíc byly naprosto civilní herecké výkony. Všichni herci jakoby byli sami sebou. Rozevlátý mladík Bolek Polívka, energická Dáša Bláhová, praštěná Jaroslava Kretchmerová, uťápnutý učitel Zdeněk Svěrák, bodrý řezník Bronislav Poloczek či nepříjemný pingl Boris Rösner (při jeho scéně jsem si vzpomněl na scénu host vyhazuje vrchního z "Dědictví..."). Do všeho hraje skvělý hudební doprovod Laca Decziho. "Kalamita" je na jednu stranu reálný obraz železnice 80. let, na druhou stranu neuvěřitelně lidský a příjemný film, při kterém se spolehlivě nechají dobít baterky. 95%. (06.05.2008)

Slušná komedie s vynikající zimní atmosférou (nepamatuji si, kdy naposledy jsem viděl tak nádherný popis tohoto období), škoda, že přítomnost jinak bezchybného Bolka Polívky ubližuje filmu v tom, že jsem si i díky moravskému bardovi často vzpomněl na jeho životní roli v Dědictví, která je ale charakterem úplně odlišná než tahleta - Bohuš rozhodně nebýval takový nešika a smolař. Oproti pozdějšímu dílu Chytilové je navíc tento film odlišný v tom, že ta hořkost, propojená zde ruku v ruce s prim hrající komedií, je zde značně cítit. Ovšem když na to tak přijde, tak srovnání s Dědictvím je trochu mimo mísu, i když hlášky jako "Pivo podáváme jen k jídlu" vyvolávají vzpomínky (nadto si myslím, že ta věta tady není zrovna vtipná). Mimo vtipných scén je film zajímavý i jako ojedinělé setkání pánů Polívky a Svěráka, kteří představovali vždy odlišný typ herectví a humoru. Sice jsem už před filmem věděl, že Chytilová dokáže běžný život převést na plátno přijatelným způsobem, ale i tak té půldruhé hodiny nechci nějak litovat, už kvůli osobitému Polívkovi, který, jak vidno, se už v mládí jevil jako výrazná postava tuzemského herectví (a i dnes ze svého naturelu nic neztrácí). (31.07.2009)

Parádní moralistická satira, sarkastický portrét reality reálného socialismu (úpadek společnosti a její morálky), kde nic nefunguje, nikdo se o nic nestará, nikdo nic nechce dělat, navíc už vůbec, dělám jen do výše svého platu, pokud možno tedy co nejméně a hledím si jen svého, avšak jestli jste si všimli tak s plným pultem v řeznictví, takže zas tak špatné jsme se neměli a ty ceny..:-) Bolek v roli jakésiho idealisty Honzi Dostála, zahrál bravurně, poprvé po vedením paní Chytilové, k níž měl zvláštní vztah, jeho role byla upřímná, nesměla, neohrabaná ale i naivní, pokud bych ji měl k někomu přirovnat tak to bylo herectví něco mezi Burianem a Pucholtem ze šedesátých let pod vedením Formana, aniž by tedy oba nějak přímo kopíroval. Zdařilý film s parádní pohyblivou kamerou, jako celek sice slabší ale film je hlavně o jednotlivých postavách jejich charakterech a psychologii, hlášek a vtipných situací, lavinové finále bylo natočené vskutku velmi autenticky, ostatně jako celý film...Film by měl shlédnout povinně mašínfíra Sranda Grossů, aby si zavzpomínal na začátky své později velmi úspěšné kariéry:-) Jen více takových vysokoškudláku s posláním jako měl Bolek a uvidíte jak se za chvíli budemem mít všichni dobře:-) ps: ddt: Super komentář Pshimi-Enšpígl, naopak zajímavý : subjektiv, sportovec, Marigold. (17.05.2006)

Krásně neherecká, skoro amatérsky a volně natočená, ale uvěřitelná kapitolka ze života jednoho intelektuálního mašinfíry. Tu ve své době jistě jízlivou, dnes už výhradně hláškující komedii ve stylu "za nás bylo líp" nakonec kazí jen ta dvousečná neortodoxní kamera a střih, která někdy dokáže Honzíkův život přiblížit téměř voyeursky, zatímco jindy svými zmatenými pohyby vyloženě ruší. Nakonec však nade vše stejně vyniká to srdcovní prostředí maloměstských vlakových nádraží. "To asi dělá ta perspektíva." (14.03.2014)

Destruktivní potenciál normalizace se začal vyčerpávat zhruba od poloviny sedmdesátých let. Konsolidace znamenala pro komunismus současně korozi ideálu, hodnot, výkonnosti, kultury řízení, téměř všeho. Konzumistická amorálnost současnosti má své kořeny právě v tomto období stále vyprahlejšího cynismu. Chytilová na tento posun ve společnosti reaguje prakticky celou svou tvorbou a během sedmdesátých a osmdesátých let postupně vyvádí do "velkého" či "kukátkového" umění celou řadu osobností druhé vlny malých scén (Husa na provázku, Sklep, Ypsilonka). Prolnutí lidského osudu a pojizerské zimní přírody s nenasytností mladé, postupně se sebeuvědomující lásky "světové sexuální revoluce", tj, doby, která ještě neznala AIDS, je jednou z možných romantických reakcí revolty a rezistence vůči lidem a prostředím, kteří mimo virtuální realitu svých nomenklaturních existencí nejsou schopni již ničeho, co by alespoň na dálku zavánělo lidstvím. Lidstvím naopak zavání KALAMITA - nejen tehdy, ale i dnes. Je to lidství nejen artové, ale i skutečné, pábitelské, hmatatelné, vskutku - jak dnes říkáme - autentické, smysluplné, nezávislé, jinaké, svobodné. Nikdy ho není dost. (05.11.2007)