Kalamita

Chytilová nepatří k režisérům, kteří by chtěli člověka libě pohladit po duši, dle mých zkušeností spíše zas a znovu v každé době cíleně a neúnavně vyhledává špínu, kterou s dokonalým ironickým až jízlivým humorem, který je jí vlastní, ukazuje světu. V Kalamitě se tak pomalu doznívající normalizace a salámovo-teplákový konzum poslední fáze části české historie "pod vedením strany" představují jako fenomény, sloužící (podobně jako peníze v Dědictví) k otravě lidské povahy. Když Polívka v jedné z prvních vět prohlásí: "Já mám dojem, že to k ničemu nevede, tak bych to chtěl zkusit jinak," vyslovuje nejspíš pocit obecný. Snad i pocit vedení strany (alespoň KSSS), která to s přestavbou a glasností, taky chtěla zkusit jinak. I jim by patřila odpověď, které se dostane Polívkovi: "To se musíš nejdřív něco naučit." Film, jak jsem u Chytilové zvyklý, je ostatně nacpaný tunou různých "hlášek", které však jsou mnohem víc než pouhé hlášky - jsou obrazem dobových (a nejen dobových) nešvarů. Koho by nechytla za srdce píseň s textem: "...Budeme se doma zdržovati a televizi sledovati," či věta: "Ale di, to se přeci neříká, pravda"? A co je úžasné, všechny tyto narážky jsou do filmu vpasovány naprosto organicky, "drží v něm" a tak film funguje i jako obraz neutěšenosti mezilidských vztahů. Na závěr malý dovětek: i přes kritiku režimu si nelze nepovšimnout, že jeho tuhost již na počátku 80. let značně polevila, protože jinak by Chytilové upletli prokurátora nebo alespoň Kalamitu někam zamkli. (07.08.2009)

Prequel k "Dědictví" z let nevkusu. Objevují se dokonce náběhy na ty samé vtipy (1. cenová, pivo podáváme pouze k jídlu). Společenská kritika je víc zaobalena do rádobyuměleckého hávu a hlavně to celé postrádá vtip. Jediné výrazné klady jsou poctivá freejazzová hudba Decziho a těkavé pátrací pohyby kamery, která jakoby hledala správné rámování. (10.01.2010)

Takovou atmosféru uměla vytvořit snad jedině Věra Chytilová. Její režijní rukopis se nedá přehlédnout. Vůbec se s tím nemazala. Měla jsem pocit, že nechala herce dělat si před kamerou, co se jim zrovna zachtělo. Každopádně měla velmi šťastnou ruku při výběru herců a předvedla tah na branku. Bylo to hezky nastavené zrcadlo. (02.03.2015)

Jedna z našich nejpovedenějších komedií, plná náznakového ("nedotaženého") humoru, který ze všech druhů legrace působí nejvtipněji. Škoda, že se nedá někde zhlédnout Pechův výkon, Polívka říkal, že hrál roli dědka, co pořád vykřikoval, že se blíží konec světa. Na konci měl spadnout do jámy, Polívka do ní nahlédl a říkal, jé hele, to je sranda, dědek konecsvěták si zlomil nohu! Jinak na příkladu Kretschmerové a Synkové se projevila stará známá pravda, jakáže jediná věc je horší, než když se nám nedaří sbalit hezkou ženu. Když po nás šíleně jede žena ošklivá. (05.10.2013)

Jak jsem na Chytilovou původně nadával, tak teď mě naopak velmi příjemně překvapuje. Kalamita je zajímavý a zábavný film ze železničářského prostředí (které mi je sympatické, už jenom těmi vlaky, nádražími a nádražkami - btw, jedna, která tam byla a jedli v ní, vypadala jako nádražka v Přerově), který je dost dobře zrežírovaný a díky tomu i skvěle funguje. Chytilové se tohle fakt povedlo, sice se "zklidnila" s kamerou, ale vůbec to nebylo na škodu. Dokonce to i fungovalo jako komedie (a to prosím pěkně od začátku do konce), dokonce jsem se u toho párkrát zasmál nahlas. Ve finále se z toho sice stane podobenství, ale ta komedie v tom je naštěstí pořád. A i tak, finále patřilo k nejlepším scénám filmu. Jako celek to na mě působí tak, že tu máme sled spolu navazujících scének, ale úplně ucelené to přesto nebylo. I tak se na to ale dá v pohodě dívat a Kalamitu můžu prohlásit za dobrý film. 4* (26.10.2019)