Kalamita

Pocta nedávno zesnulé Věře Chytilové, která ukázala, jak velká generační propast mezi mnou a snímkem je. Mnozí z uživatelů označují Kalamitu za výbornou satiru socialismu, nebo vynikající komedii se skvělým Polívkou. Jenže mě si Kalamita nedokázala získat. Ano přiznávám, že určité svědectví a satira doby je zde vyobrazené dobře. Jenže styl jakým je film natočený a počínání jednotlivých herců mě neokouzlilo. Jiná generace, jiný pohled. (19.03.2014)

Kalamitu som videl viackrát, aby som sa dopátral, čo na nej ostatní oceňujú. Nepodarilo sa. Absentujúci príbeh, nesúvislý sled scénok, tlachanie namiesto dialógov, pre mňa nepríťažlivá Décziho hudba a nenadchol ma ani môj obľúbený Bolek, pretože bol viac Bolkom, ako postavou. Takže mi z toho vychádza, že film mohol zaujať iba svojou odlišnosťou oproti ostatným dobovým rovesníkom. Škoda, že nemožno dať dve a pol hviezdičky. (09.06.2011)

Pro mě jeden z nejlepších filmů Chytilové, která se svým dvorním komikem Bolkem Polívkou nám vylíčila spoustu kalamitních životních situací mladého muže, který dělá za socialismu kariéru u dráhy. Krásně běžné absurdní situace (viz jídelní vůz), svižné dialogy, nádherné horské prostředí, pracovní nasazení v osmdesátých letech... (15.06.2011)

Destruktivní potenciál normalizace se začal vyčerpávat zhruba od poloviny sedmdesátých let. Konsolidace znamenala pro komunismus současně korozi ideálu, hodnot, výkonnosti, kultury řízení, téměř všeho. Konzumistická amorálnost současnosti má své kořeny právě v tomto období stále vyprahlejšího cynismu. Chytilová na tento posun ve společnosti reaguje prakticky celou svou tvorbou a během sedmdesátých a osmdesátých let postupně vyvádí do "velkého" či "kukátkového" umění celou řadu osobností druhé vlny malých scén (Husa na provázku, Sklep, Ypsilonka). Prolnutí lidského osudu a pojizerské zimní přírody s nenasytností mladé, postupně se sebeuvědomující lásky "světové sexuální revoluce", tj, doby, která ještě neznala AIDS, je jednou z možných romantických reakcí revolty a rezistence vůči lidem a prostředím, kteří mimo virtuální realitu svých nomenklaturních existencí nejsou schopni již ničeho, co by alespoň na dálku zavánělo lidstvím. Lidstvím naopak zavání KALAMITA - nejen tehdy, ale i dnes. Je to lidství nejen artové, ale i skutečné, pábitelské, hmatatelné, vskutku - jak dnes říkáme - autentické, smysluplné, nezávislé, jinaké, svobodné. Nikdy ho není dost. (05.11.2007)

Vrátil jsem se domů. Venku pršelo, blesky lítaly a já si chtěl nějak zkrátit chvíli. Nakonec jsem se rozhodl, že si pustím nějaký film. Objevil jsem titul "Kalamita" a mnoho nečekaje si jej pustil. A bylo to to pravé, co jsem potřeboval, odpočinková záležitost. Nesmělé trampoty nesmělého začínajícího mašinfíry na malém nádražíčku mě naprosto okouzlily svojí upřímností a opravdovostí. Věra Chytilová dala na nějakou dobu vale feminismu a napříč osmdesátými léty natočila pár skvělých filmů. "Kalamita" mi připomněla Novou vlnu 60. let. Režisérka tak nejspíš vzdává hold tomuto období, ve kterém i ona začínala. Ovšem co mne zasáhlo úplně nejvíc byly naprosto civilní herecké výkony. Všichni herci jakoby byli sami sebou. Rozevlátý mladík Bolek Polívka, energická Dáša Bláhová, praštěná Jaroslava Kretchmerová, uťápnutý učitel Zdeněk Svěrák, bodrý řezník Bronislav Poloczek či nepříjemný pingl Boris Rösner (při jeho scéně jsem si vzpomněl na scénu host vyhazuje vrchního z "Dědictví..."). Do všeho hraje skvělý hudební doprovod Laca Decziho. "Kalamita" je na jednu stranu reálný obraz železnice 80. let, na druhou stranu neuvěřitelně lidský a příjemný film, při kterém se spolehlivě nechají dobít baterky. 95%. (06.05.2008)