Kalamita

Hned první scéna řekne o filmu všechno - Polívka nastoupil do vlaku života, dere se do první třídy, míjí kupé a sleduje, jak v nich lidé jí, válí se a spí. Jenže když si chce dát to vytoužené pivo, musí spoléhat na milodar. Metafora žrádla se ve filmu objevuje často - nákup u řezníka či oběd v jídelně (při pohledu na UHO se mi i po letech zvedl žaludek). Pomalu se propracovává k řízení, sleduje z okna vlaku mrouskání lidí a hledá ten skutečný život, i když vůbec neví, jak má vlastně ta velká budoucnost vypadat. Kalamita bohužel odhaluje všechny nedostatky Věry Chytilové, i když zatím v snesitelné míře - velkou toleranci ke "komickým" výstupům herců (Kurva hoši či Kopytem sem) či obětování životnosti příběhu "velkým" myšlenkám (metaforičnost situace musí být jasně a jednoduše vyjádřena, ať to stojí, co to stojí). Vykonstruovanost závěrečné čtvrthodiny filmu je IMHO za hranicí snesitelnosti. (22.05.2010)

Na filme je vidieť rukopis Chytilovej a jednotlivé scénky vás budú nútiť porovnávať humor s Dedičstvím (dokonca sa zdá, ako by niektoré scénky a dialógy boli do Dedičství prenesené). Avšak tu ho bolo toho vtipu o dosť pomenej. Polívka tradične vtipný, ale scenár nedáva divákovi veľa priestoru na zasmiatie. (03.04.2018)

Destruktivní potenciál normalizace se začal vyčerpávat zhruba od poloviny sedmdesátých let. Konsolidace znamenala pro komunismus současně korozi ideálu, hodnot, výkonnosti, kultury řízení, téměř všeho. Konzumistická amorálnost současnosti má své kořeny právě v tomto období stále vyprahlejšího cynismu. Chytilová na tento posun ve společnosti reaguje prakticky celou svou tvorbou a během sedmdesátých a osmdesátých let postupně vyvádí do "velkého" či "kukátkového" umění celou řadu osobností druhé vlny malých scén (Husa na provázku, Sklep, Ypsilonka). Prolnutí lidského osudu a pojizerské zimní přírody s nenasytností mladé, postupně se sebeuvědomující lásky "světové sexuální revoluce", tj, doby, která ještě neznala AIDS, je jednou z možných romantických reakcí revolty a rezistence vůči lidem a prostředím, kteří mimo virtuální realitu svých nomenklaturních existencí nejsou schopni již ničeho, co by alespoň na dálku zavánělo lidstvím. Lidstvím naopak zavání KALAMITA - nejen tehdy, ale i dnes. Je to lidství nejen artové, ale i skutečné, pábitelské, hmatatelné, vskutku - jak dnes říkáme - autentické, smysluplné, nezávislé, jinaké, svobodné. Nikdy ho není dost. (05.11.2007)

Věra Chytilová je žel mizerný psycholog. Klady filmu, jimiž je zajímavý scénář a také dojmem bezprostředního popisu působící obraz i zvuk zprostředkovaný pohyblivou ruční kamerou, dynamickým střihem, (patrně) kontaktním zvukem, žel zcela zazdívají ploché, nicneříkající, nechtěně trapné dialogy a takřka nulové postižení psychologie jednotlivých postav. Na plátně jsme většinu času nuceni sledovat spíše než věrohodně popsané figury jejich nepovedené karikatury, což výsledný dojem z filmu zcela neutralizuje... Bohužel, víc než tři hvězdičky si Kalamita jednoduše nezaslouží... (14.09.2006)

Slušná komedie s vynikající zimní atmosférou (nepamatuji si, kdy naposledy jsem viděl tak nádherný popis tohoto období), škoda, že přítomnost jinak bezchybného Bolka Polívky ubližuje filmu v tom, že jsem si i díky moravskému bardovi často vzpomněl na jeho životní roli v Dědictví, která je ale charakterem úplně odlišná než tahleta - Bohuš rozhodně nebýval takový nešika a smolař. Oproti pozdějšímu dílu Chytilové je navíc tento film odlišný v tom, že ta hořkost, propojená zde ruku v ruce s prim hrající komedií, je zde značně cítit. Ovšem když na to tak přijde, tak srovnání s Dědictvím je trochu mimo mísu, i když hlášky jako "Pivo podáváme jen k jídlu" vyvolávají vzpomínky (nadto si myslím, že ta věta tady není zrovna vtipná). Mimo vtipných scén je film zajímavý i jako ojedinělé setkání pánů Polívky a Svěráka, kteří představovali vždy odlišný typ herectví a humoru. Sice jsem už před filmem věděl, že Chytilová dokáže běžný život převést na plátno přijatelným způsobem, ale i tak té půldruhé hodiny nechci nějak litovat, už kvůli osobitému Polívkovi, který, jak vidno, se už v mládí jevil jako výrazná postava tuzemského herectví (a i dnes ze svého naturelu nic neztrácí). (31.07.2009)