Panelstory aneb Jak se rodí sídliště

Věra Chytilová točí tak, jako by si po 20letém půstu chtěla všechno vynahradit, a zahrnuje plátno množstvím postav, motivů a zápletek. Kdybych jich bylo tak polovička, mohlo by to v zásadě fungovat, jenže takhle jen hyperaktivně přeskakuje ze scény na scénu a divák má dojem, že režisér i kameraman museli být na pervitinu. Nemám z té nervní kamery ani z emočně přeexponovaných výstupů filmových postav dobrý pocit. Rád bych napsal, že snímek autenticky zachycuje atmosféru velkého sídliště 70. let, ale nebyla by to pravda. Film je tak nějak hysterický, chtělo to ubrat. Rozumím tomu, že divákům v době premiéry musel tenhle kousek připadat jako zjevení, protože na míru kritičnosti, s kterou Chytilová operuje, nebyl nikdo připraven. Právě v tom je její síla. Nebála se otevřít témata, o kterých všichni mlčeli, a je nutné si uvědomit, že natáčela krátce po procesu s Plastiky a Antichartě. To věru nebyla společenská atmosféra nakloněná otevřené umělecké výpovědi. Celkový dojem: 40 %. (13.10.2016)

Herdek jak mi tohle mohlo uniknout? Část dětství jsem strávil na rozestavěném Jižním městě, takže tímto filmem jsem se vrátil hooodně back... Kdo nezažil, nemůže ani zdaleka tušit jak Chytilová vysekla nadčasovou věc. Husákovi děti se draly na svět hlava nehlava a mladí neměli kde bydlet. Panelová sídliště měla problém s nedostatkem bytů vyřešit. Leckdo se pak stěhoval do paneláků, kde ještě na zdech zasychala barva... Nezapomenu na tu ,,vůni'' lepidla na linoleum na chodbách, na ty hry s kamarády ve skružích a mezi složenými panely... Na všechny ty bunkry. Nezapomenu ani na to bahno připomínající Verdun za první světové války, kdy se dalo po rozbahněné zemi mezi domy chodit jen po prknech a podlážkách, pokud vůbec někde cestu takto upravil... Chodníků nebylo a zimní přesun k často daleké autobusové zastávce rozmoklým terénem občas připomínal složité manévry. Maminy ale srdnatě se skutečnými socialistickými cadillaky kočáry značky Liberta s průhledy v bocích projížděly cesty necesty až mohutná péra kočárů skřípala... Dnešní zhýčkaná mládež by tohle jen těžko dala, už slyším všechny ta stížnosti... A tehdy za to lidé byli vděční! Leckdo totiž stále bydlel ještě v sedmdesátých letech s rodiči což v případě přivedení manželky domů musel být docela masakr už jen v rámci intimního soužití natož když tchýni nevěsta nevoněla.. :-) ! Ústřední postavou filmu vlastně stařeček, který je pozván dětmi aby žil na sídlišti s nimi v pohodlí moderní domácnosti. Ten při bloudění a hledání správného paneláku potkává různé obyvatele sídliště a na jejich konání mnohdy podivné či nepochopitelné nahlíží selským rozumem starého člověka z vesnice. Nakonec poznává, že toto pro něj není... Tím vlastně nastavuje Chytilová kritické zrcadlo celému tomu mumraji se socialistickým bydlením na panelovém sídlišti se vším co takové sídliště sebou neslo. Od šílených životních podmínek během dekád zuřivého budování, problému se závadami v bytech po vzájemné se odcizení lidí, kteří často ani neznali své nejbližší sousedy. Čím jsem starší, tím mi paní Chytilová více chutná ! Dávám tedy za 4 panelové stěny. * * * * (21.10.2020)

„Já uteču!" „Tak tě sebere SNB!"... „Pusťte mě, nebo řeknu, že kradete děti!" Hořká satirická komedie je přesným obrazem doby a já jsem se podivil, jak nezestárla. Ba co víc, zdá se mi lepší, než když jsem ji viděl před mnoha lety, což bude možná tím, jak trýznivé vzpomínky spolu s ní vyplavaly na povrch. Sídliště - jedno velké mraveniště, kde nic není zcela hotové, kde je toho spousta zfušovaná, ošulená a odbytá, kde se lidé jak mravenečci brodí bahnem, do něhož zapadají a s vypětím sil ještě tlačí kočárky a kárky před sebou. To snad ani není alegorie. To je zkrátka realita (a proto soudruzi tenhle film nenáviděli). Lhostejnost, sobeckost, podplácení, flákání se, samota. I když v tom lidském víru se najdou i tací, co nejsou lhostejní, co pomáhají, co soucítí. Protiklady dvou postav - chlapečka v červené bundě a starého dědy - jsou ve skutečnosti spojnice. Skvělá nervní kamera podtrhuje absurditu doby. A pak je zde Chytilové oblíbená červená - láska, nebezpečí, krev, varování, výkřik. Červené bundy, kabáty, dupačky, kočárky, červený šátek i lampa a srdce v ústech při sexuální extázi, svetr s červenými a zelenými pruhy jak od Freddyho. „My se vám jen podíváme na kohoutky." „Na moje kohoutky se nikdo dívat nebude!" Už v minulém století jsem neměl tomuhle filmu co vytknout a to zůstává i nadále. (28.06.2020)

Tak tohle je opravdu extrémně depresivní kousek. Záměrné vyzdvihnutí negativních vlastností lidí a doby. Jediné vlastnosti, které můžeme u místních lidí pozorovat, jsou neuvěřitelná arogance, sobeckost, uspěchanost, neochota kohokoliv vyslechnout, či snad někomu dokonce pomoct. Jedna pani to dobře vystihuje větou "Já se o nikoho nestarám!!!". Taky tam sou lidi neuvěřitelně závistiví a neustále druhým něco vyčítají a sebe vydávají za hrozné chudáky. Na depresivnosti ještě přidává fakt, že nikde není ani kousek trávy, jen pak je tam v dáli záhon, ale přes něj si lidi zkracují cestu na zastávku. Celkový dojem ještě dotváří docela psychohudba, kamera i střih. Moc dobré, jen jestli nejsou 4 hvězdičky málo.... (19.03.2008)

DÍLO PSYCHOPATA - Nevim, jestli Chytilová tenkrát ujížděla na LSD nebo je prostě magor od přírody, ale tenhle film je něco strašnýho. Šílená kamera, šílenej střih, šílená hudba, šílený dialogy a scénář prakticky neexistuje. Ale lidem se to zřejmě líbí, jak je vidět podle hodnocení. Já ale nechápu, co se komu na tomhle může líbit. Pobavil mě snad akorát Jiří Kodet a některý jeho hlášky a pak docela pěkně vypadaly některý záběry (např. západ slunce mezi panelákama), ale to jsou asi veškerý pozitiva na filmu. Pro mě je tohle naprostá sračka a klidně to mohlo zustat dál zamčený někde v trezoru... (11.01.2007)