Režie:
Věra ChytilováKamera:
Jaromír ŠofrHudba:
Jiří ŠustHrají:
Antonín Vaňha, Lukáš Bech, Eva Kačírková, Jiří Kodet, Alena Rýcová, Michal Nesvadba, Oldřich Navrátil, Miluše Šplechtová, Bronislav Poloczek (více)Obsahy(1)
Barvitá mozaika příběhů z šedivých lidských králíkáren. Starý venkovan hledá na rozestavěném pražském sídlišti panelák, ve kterém má bydlet s rodinou své dcery. Lidé jsou už z valné části nastěhovaní, avšak ulice ani domy ještě nemají označení. Ani chodníky nejsou zbudovány, a tak se lidé musejí na obřím staveništi brodit blátem. Dobrácký děda je jen jedním ze stovek, ba tisíců lidí, kteří v tomto zmatku prožívají svá drobná či větší každodenní dramata: šestiletý Pepíček utekl ze školky, aby se poprvé setkal s tatínkem, členové kolaudační komise odmítají převzít nové byty se spoustou závad, mladá dívka Soňa se – aspoň po nějaký čas – těší na nastávající roli matky. A všechno pozoruje zpoza okna stará paní, která je však možná po smrti… (Česká televize)
(více)Recenze (269)
Tak takto by atmosféru nášho normalizačného urbanizmu nezachytili ani ruskí konštruktivisti, ani Jacques Tati. Lepšie povedané, Panelstory mi pripomína oba prístupy, akýsi dokumentačný a ten komediálny. Bohužiaľ ma repetetívnosť výborných detailov časom začala nudiť a to najmä absenciou silnejších príbehov, ktoré by sa mohli aj výraznejšie pretnúť a nebyť iba samostatnými vydarenými scénkami. Pri štátniciach, kde som spracoval otázku našej výstavby od 50tych rokov po koniec 80tych sa rozprúdila diskusia aj o panelovej výstavbe a verte, že to takto nevyzeralo iba vo východnom bloku, podobné problémy s absolútnou premenou charakteru krajiny mali napríklad aj Francúzi, ktorí museli podobné králikárne stavať pre národnostné menšiny a sociálne slabších občanov. 70%. ()
Pronikavá satira, jež nám umožňuje se syrovostí sobě vlastní nahlédnout za okna panelových domů a poodhalit nám závoj zdánlivě ideálního obrazu socialistického soužití. Chytilová zvolila tentokrát jako klíč formu copánku upleteného z několika epizodických příběhů různých postav společenského spektra, které dohromady propojuje sdílený život na rozkopaném sídlišti, jež se stává ústřední postavou. ()
Klasické pojetí filmu Věry Chytilové, trochu přehnané, syrové dialogy a divoká práce s kamerou. Panelstory zachycuje obrovskou touhu skupiny lidí bydlet v novém bytě a jejich ochotu stěhovat se do ještě nedodělaných a odfláknutých bytů na sídlištích bez jakékoli infrastruktury. Druhou skupinou jsou jaksi "nuceně přesazení", kteří rázem ztratili blízkost svých známých a sousedů. Nahrazeni byli jakousi anonymní masou všude okolo a přesto vlastně nikým blízkým. Třetí skupinou jsou téměř "všemocní" řemeslníci, kteří svou původně odfláknutou práci dodělávají jako melouchy a lidé jsou jim vděčni. Vysloveně tristní ukázka budování a žití v reálném socialismu. ()
Krásny príklad filmu, ktorý sa nebojí vrhnúť do zvolenej témy "po hlave", priniesť na scénu desiatku rovnocenných postáv (skôr postavičiek), podtónov a zápletiek a pritom tú "hlavu" nestratiť ani len nachvíľu, ba čo viac, nádherne to uzavrieť do funkčného celku. Neherectvo, epizódnosť a "človečina", ktorú už dnes český film akosi nenosí, čo je preveliká škoda a keď sa aj s nejakým pokusom stretneme (napríklad Pasti pasti pastičky samotnej Chytilovej), už to akosi nie je ono - rozutekané, neisté, často neuveriteľné. V tomto prípade akosi nedokážem súhlasiť ani s inak obhájiteľnou výčitkou dramaturga tohto filmu (bonusy na DVD), ktorému vadí, že režisérka ukázala len tú najšedivejšiu stránku vecí... no a? Točila to v roku 1979... dnes sa tlieska Pelíškam, ktoré preháňajú 20x toľko a boli natočené, keď "sa už smelo". ()
Dojem z celého filmu vystihuje scéna, v níž se maminka s kočárkem snaží projít bahnem. Všichni zapadají do bláta, které jakžtakž přebrodí, ale za cenu znečištění nejen sebe, ale i dětí, které nejsou vedeny ani drženy, nýbrž vlečeny. Tahle těžkopádnost, nedokonalost a hlavně ulepenost je příznačná po celý film: ať už je způsobená oním blátem na zemi, rozlitým mlékem, kypící kaší, nánosy očních stínů, nebo plácavou tělesností a pronikavým hlukem. Můžeme se radovat, že ženy jsou ve filmu natolik "emancipované", že postrádají punc "jiného", alternativního a umlčovaného. Co se týče zrůdnosti jsou si dospělí zcela rovni. To "jiné umlčované", tedy starost a zájem, je reprezentováno dítětem, staříkem a černochem. Mladý pár patří také mezi několik málo neopatlaných postav, ale scény vyvolávající závrať, kdy se dívka rozhlíží po balkonech s plínkami a matkách ověšených dětmi, dávají tušit, že "čistota" nebude trvat dlouho. Lepkavou izolaci rodin ve společnosti a jednotlivců v rodinách, podobnou přepážkám mezi byty, automatická pračka nevyřeší. ()
Galerie (14)
Zajímavosti (16)
- Bronislav Poloczek získal na II festivalu čs.veselohry v Novém Městě nad Metují cenu za herecký výkon (M.B)
Reklama