Perličky na dně

Jestli to má nějakou uměleckou hodnotu, tak ji v tom prostě neumím najít. Fakt je, že jsem u dvou povídek málem usnula a u jedné se mi to povedlo, naštěstí (?) mě soused probudil, takže jsem to mohla s "chutí" dokoukat. Ale štěstí opravdu bylo, že poslední povídka byla opravdu dobrá; za ni lepší 2*. (18.03.2010)

Smrt pana Baltazara (****) nezapře Menzelův rukopis. Je hrabalovsky hravá, zachovává styl autorových dialogů, nabízí zajímavé střihové sekvence a zavádí pojem filmového pábitelství. Slovo "filmového" je velmi důležité: Menzel jako největší adaptátor mistra Hrabala. Svými snímky určil estetiku převodu onoho "pábitelství" na stříbrné plátno. Jakýkoli jiný pohled bude, domnívám se, odsouzen k odvržení jako nevěrný (nebo nevěrohodný?). Scénami s motocyklisty v zákrutách dráhy jasně předznamenává lyrické pasáže svých dalších filmových převodů. I Němcovi Podvodníci (****) korespondují s budoucím autorským stylem, který je oproti jeho souputníkům mnohem drsnější a komornější, zaměřený na postavy. Dokonce i při práci s Hrabalovými lehkonohými dialogy, dokázal vytěžit dřeň lidské bolesti stárnutí a blížící se smrti. Dům radosti (****) je asi nejdivočejší povídkou, která se zřejmým způsobem odchyluje jak od Hrabalových dialogů, tak i stylově od ostatních snímků Perliček. Šílené a místy velmi vtipné. Ukazují se tu také limity využívání neherců, které zpopularizoval neorealismus, a sice že pokud je chceme využít, musí jim být alespoň rozumět, když mluví. Chytilová se v Automatu svět (****) projevila především jako experimentátorka a důsledná popiratelka tradičního způsobu vizuálního vyprávění složeného ze záběrů a protizáběrů, důrazu na nosné postavy vyprávění a synchronizace dialogu se záběrem na mluvčího. U této povídky je mimochodem velmi zajímavé srovnání s autobiografickou novelou (a její adaptací) Něžný barbar. Jako předobraz hlavního hrdiny poznáváme bezpečně Vladimíra Boudníka. A konečně, Jirešova Romance (****) je asi nejlepším zachycením hrabalovské poetiky z celého cyklu a to nejen v rovině motivické, ale hlavně v dialozích. V podstatě, kdybych neměl dopředu žádné informace, neváhal bych ani chvíli a za autora označil Menzela. Jedná se taky asi o jediný "normální" příspěvek do jinak velmi nediváckého povídkového filmu. Nediváckost však rozhodně není míněna jako výtka. Naopak, Perličky skvěle shrnují dravost a chuť převrátit kinematografii vzhůru nohama, která byla blízká celé generaci nové vlny. Avantgardisté počátku minulého století byly toho názoru, že umění je třeba zapálit a nechat shořet do základů, aby bylo možné postavit nové. Což je vůle, která současné generaci filmařů chybí. (15.10.2010)

Popravdě řečeno, o něco větší zklamání než jsem čekal. Smrt pana Baltazara je totální nuda (alespoň ten Menzelův cyklista nebyl tak špatný), Podvodníci jsou též nudní, ale ještě více smutní, Dům radosti se vám nejdříve pokusí rozmlátit ušní bubínky hlasitými varhany a pak nabídne souboj o protivnější pár (Matka, syn X duo pojišťováků) - viděl bych to na remízu, Automat svět vás zkouší nejdříve uspat a pak zaútočí v podobě trhlé nevěsty a milovníka stromků a nakonec Romance, která se jako jediná dokáže kvalitou přiblížit průměru a navíc nabídne Vyskočila v roli naivního floutka, který si chtěl jen levně užít s cikánkou a najednou skoro plánuje svatbu. Dohromady mi to dává hodně slabé 2* a raději dělám, že jsem zapomněl jména režisérů, kteří mě docela zklamali. Ohromným paradoxem je, že Fádní odpoledne a Sběrné surovosti, které nebyly zařazeny, ale na DVD se v podobě bonusů nacházejí, jsou mnohem stravitelnější a Perličkám na dně by po přidání zvedly kvalitu, avšak nestalo se tak. (27.07.2012)

Zajímavé, ale nic převratného. Z celého cyklu docela průměrně zpracovaných a dost depresivních povídek vystupuje Dům radosti od Evalda Schorma, ve kterém je natočen velmi originálním způsobem příběh dvou postaviček s "uměleckými" sklony. Výbornou atmosféru povídky je možné popsat jako mysticky napínavou. Docela mě také zaujala poslední povídka Romance od Jaromíra Jireše, ale spíše než svojí kvalitou, tak svojí úžasnou nekorektností. (22.09.2010)

Hrabalove knihy mám rád, ale na vymenovanie dobrých filmov, ktoré vznikli podľa jeho predlôh mi bohato postačí jedna ruka. Ale už samotný fakt, že nejaké výborné filmy sa podarilo nakrútiť popiera výhovorku, že Hrabal je nesfilmovateľný. Skôr je veľmi ťažko sfilmovateľný a kto sa snaží o jeho doslovný prepis neuspeje. V tomto filme sa o filmovú transkripciu pokúsilo päť význačných novovlnných režisérov a uspeli iba minimálne. Poviedkový film by mal mať niečo zjednocujúce, spoločné a v tomto prípade je to iba Hrabalovo meno. Aj keď som film videl opakovane, nemal som z neho dobrý pocit. Nikdy nemám dobrý pocit z filmov, na ktorých je vidno, že slúžia iba egu ich tvorcov a kašlú na diváka. A myslím si, že zvukára mali rovno z premiéry odviezť do väzenia. (05.09.2015)